27.4.2012
... je čtvrtek 26.4.2012 15:30 hod... sedím v práci a polosmutně koukám do diáře na nápis "prodloužený víkend" který jsem si vždycky psal, abych nezapomněl naplánovat něco outdoorového. První výjezd na feráty, vodu, lezení nebo něco. Od pokročilého stádia těhotenství a po narození Julicha jsme toho moc outdoorového nepodnikli, a ani tento víkend nic velkého nesliboval. Tradiční víkendový ponor je bezva, úterní procházka taky, ale přecijen by to chtělo něco nevšedního... Odpoledne jsem se připotácel domů a nic se mi nechtělo. Sedl jsem k notebooku pohozenému v obyváku na stole a pročítal aspoň zážitky jiných.
Tu jsem narazil na článek o seekayakingu ze kterého přímo čišelo autorovo nadšení (mimochodem článek je zde). Do háje to zní dobře, to bych taky bral... čtu dál... a proč vlastně ne?... co s Julíšem... vejde se do lodi?... jo... co když se otočíme... ale co bychom se otáčeli, vždyť na hlaďasu je to dost otížné i když se člověk snaží.... skrečuju páteční práci, volám do SunSportu pro loď... usínám a začínám se těšit... to bude expedice :-)
Je pátek ráno a vše je připraveno. Julíše připojujeme krátce na flašku a pak už vyrážíme. V komárově nakládáme loď a vyrážíme dál. Dorážíme do kempu Wilsonka a sjíždíme k vodě. Ještě na břehu nakládáme všechny potřebné (i méně potřebné) krámy do lodi - jídlo, vodu, vařič, dvě vajíčka, sušené kojenecké mléko, dva dudlíky a korbu z kočáru s Julichem.
Celou tuto soustavu pak šoupneme na vodu a já začínám pádlovat směrem k Wilsonově skále. Trochu pofukuje, trochu to houpe a všude je pusto a prázdno. Julich všechno zběsile skenuje, ale většinu z toho asi moc nechápe. Projíždíme se volně po hladině velkého meandru před Wilsonkou a taky všechno skenujeme. Tahle část přehrady je parádní!
Po chvilce jízdy přichází co jsme očekávali - Julich křičí, že chce jíst. Jsme připraveni. Peťa míchá koktejl a vyzdvihuje Julicha z kočáru na krmení. Julich se spokojeně krmí, ale skenuje ještě zběsileji, protože teď toho hrozně moc vidí. To jsme zvládli.
Jenže pak křičíme my, chceme také jíst. Jsme opět připraveni. Peťa rozdělává vařič a ostatní náčiní z palubní kuchyně a začíní příprava polívky "přidej vejce". Dle návodu přidává vejce a já neustále pádluju a hledám vhodný přístav. Našel jsem. Kotvíme, vypleskneme se na slunko, pojídíme polívku a užíváme si. Julich spí, je ráda, že se konečně chvilku nehoupe.
Čas je OK a tak vyrážíme ještě na další pouť - na mapě nacházíme zajimavě vypadající meandr u Kozlova a ten se stává našim cílem. Je to daleko. Pádlujeme oba. Julich skenuje a občas usíná. Za chvilku už vidíme "průrvu" u Kozlova před sebou. Objíždíme meandr abychom průrvou projeli z druhé strany a začli se pomalu vracet. Dopřáváme na chvilku Julichovi lepší výhled, ale slunce je prudké, tak ji po chvilce noříme do korby od kočárku.
Ozývá se charakteristický zvuk plnění plíny a nám je jasné, že další přistání je nevyhnutelné. Vytahujeme korbu na břeh a já objevuju v lodi zatoulaný meloun. S chutí se na něj vrháme a pojídáme.
Julíš křičí - sakra, zapomněli jsme ji přebalit. Přebalujeme tedy a vydáváme se na návrat k autu. Cestou míjíme spoustu skalek, ostrůvků, zátok a zákoutí a já si vzpomínám na článek o seekayaku - takhle nějak jsem si to představoval. Když dojíždíme k Wilsonce, je znát, že víkend se blíží a z opuštěné Dalešické přehrady se pomalu stává cetrum letních radovánek tak, jak to známe z léta.
Asi by nás "standartně" nenapadlo jet na Dalšickou přehradu na kánoji, protože to je nedostatečně akční, ale možná by to byla škoda. Nikam nespěchat a houpat se na klidné hladině v době, kdy bych se "standartně" motal po Brně, abych stihl na víkend odjet dřív než všichni ti lidé, co se tam motají se mnou, to taky není k zahození.
... je čtvrtek 26.4.2012 15:30 hod... sedím v práci a polosmutně koukám do diáře na nápis "prodloužený víkend" který jsem si vždycky psal, abych nezapomněl naplánovat něco outdoorového. První výjezd na feráty, vodu, lezení nebo něco. Od pokročilého stádia těhotenství a po narození Julicha jsme toho moc outdoorového nepodnikli, a ani tento víkend nic velkého nesliboval. Tradiční víkendový ponor je bezva, úterní procházka taky, ale přecijen by to chtělo něco nevšedního... Odpoledne jsem se připotácel domů a nic se mi nechtělo. Sedl jsem k notebooku pohozenému v obyváku na stole a pročítal aspoň zážitky jiných.
Tu jsem narazil na článek o seekayakingu ze kterého přímo čišelo autorovo nadšení (mimochodem článek je zde). Do háje to zní dobře, to bych taky bral... čtu dál... a proč vlastně ne?... co s Julíšem... vejde se do lodi?... jo... co když se otočíme... ale co bychom se otáčeli, vždyť na hlaďasu je to dost otížné i když se člověk snaží.... skrečuju páteční práci, volám do SunSportu pro loď... usínám a začínám se těšit... to bude expedice :-)
Je pátek ráno a vše je připraveno. Julíše připojujeme krátce na flašku a pak už vyrážíme. V komárově nakládáme loď a vyrážíme dál. Dorážíme do kempu Wilsonka a sjíždíme k vodě. Ještě na břehu nakládáme všechny potřebné (i méně potřebné) krámy do lodi - jídlo, vodu, vařič, dvě vajíčka, sušené kojenecké mléko, dva dudlíky a korbu z kočáru s Julichem.
Celou tuto soustavu pak šoupneme na vodu a já začínám pádlovat směrem k Wilsonově skále. Trochu pofukuje, trochu to houpe a všude je pusto a prázdno. Julich všechno zběsile skenuje, ale většinu z toho asi moc nechápe. Projíždíme se volně po hladině velkého meandru před Wilsonkou a taky všechno skenujeme. Tahle část přehrady je parádní!
Po chvilce jízdy přichází co jsme očekávali - Julich křičí, že chce jíst. Jsme připraveni. Peťa míchá koktejl a vyzdvihuje Julicha z kočáru na krmení. Julich se spokojeně krmí, ale skenuje ještě zběsileji, protože teď toho hrozně moc vidí. To jsme zvládli.
Jenže pak křičíme my, chceme také jíst. Jsme opět připraveni. Peťa rozdělává vařič a ostatní náčiní z palubní kuchyně a začíní příprava polívky "přidej vejce". Dle návodu přidává vejce a já neustále pádluju a hledám vhodný přístav. Našel jsem. Kotvíme, vypleskneme se na slunko, pojídíme polívku a užíváme si. Julich spí, je ráda, že se konečně chvilku nehoupe.
Čas je OK a tak vyrážíme ještě na další pouť - na mapě nacházíme zajimavě vypadající meandr u Kozlova a ten se stává našim cílem. Je to daleko. Pádlujeme oba. Julich skenuje a občas usíná. Za chvilku už vidíme "průrvu" u Kozlova před sebou. Objíždíme meandr abychom průrvou projeli z druhé strany a začli se pomalu vracet. Dopřáváme na chvilku Julichovi lepší výhled, ale slunce je prudké, tak ji po chvilce noříme do korby od kočárku.
Ozývá se charakteristický zvuk plnění plíny a nám je jasné, že další přistání je nevyhnutelné. Vytahujeme korbu na břeh a já objevuju v lodi zatoulaný meloun. S chutí se na něj vrháme a pojídáme.
Julíš křičí - sakra, zapomněli jsme ji přebalit. Přebalujeme tedy a vydáváme se na návrat k autu. Cestou míjíme spoustu skalek, ostrůvků, zátok a zákoutí a já si vzpomínám na článek o seekayaku - takhle nějak jsem si to představoval. Když dojíždíme k Wilsonce, je znát, že víkend se blíží a z opuštěné Dalešické přehrady se pomalu stává cetrum letních radovánek tak, jak to známe z léta.
Asi by nás "standartně" nenapadlo jet na Dalšickou přehradu na kánoji, protože to je nedostatečně akční, ale možná by to byla škoda. Nikam nespěchat a houpat se na klidné hladině v době, kdy bych se "standartně" motal po Brně, abych stihl na víkend odjet dřív než všichni ti lidé, co se tam motají se mnou, to taky není k zahození.
Ej tyjo, rodinko, dobře to zjara rozjíždíte!!
OdpovědětVymazatTěším se na další příspěvky typu "outdoor s potomstvem", ráda se nechám inspirovat na doby pozdější...