Když už bylo jasné, že to přijde, moje strategie jak se na cestu připravit byla jednoznačná - snažit se na to do poslední chvíle moc nemyslet, pak si zabalit kufr, naskočit do letadla a zbytek už se nějak udělá. Jelikož s tímto typem "dovolené" moc zkušeností nemám, je teď ten správný čas je začít sbírat.
Aby totiž bylo jasné o co jde, moje obvyklé cestování zahrnuje spaní v mírně zabahněném podováči ve spacáku, na snídani polívku "humusačku" s vysočinou na kostičky a využití nejbližšího vodního toku pro účely hygieny. Že jsem se cítil poměrně nejistě když jsem místo podováče navlíkl společenské kalhoty a bílou košili, místo speláče na záda vyrazil s kufrem na kolečkách a místo do "káry plné škopků" se měl nalodit do Boeingu společnosti Lufthansa, asi nemusím moc rozebírat.
Jako správný Alien jsem už po cestě začal sbírat první poznatky. Některé můžou působit vyloženě hloupě, (a zpětně musím říct že taky jsou) ale takový už je holt proces poznání :-). Zde je stručné shrnutí:
- Bílovice -> Auto – Bus – Metro – Metro – Bus – Letadlo – Letadlo – Taxi -> Hotel Ibis. Když jsem počítal, že každá přepravní položka má 90% pravděpodobnost že všechno půjde jak má, ve výsledku je 56% pravděpodobnost, že se něco pokazí. Toto zjištění mě znervóznělo a proto jsem všem krokům věnoval maximální pozornost (což samozřejmě nijak nepomůže protože řídí jiní).
- V Praze na Václavu Havlovi jsem přemýšlel jak na cestovní nervozitu (nebo horečku chcete-li) vyzrát. Po chvilce civění na motající se letadla jsem si vzpomněl na radu zkušenějšího kolegy: "Dáš škopek, voe a je to v pohodě. Duty free to pořeší" . Dal jsem škopek (voe) a fakt – nervozita opadá a začínám si užívat cestování. Navíc s každou přepravní položkou se pravděpodobnost zádrhelu snižuje, takže zbytek cesty už jsem si docela užil :-)
- Let do Mnichova je sice nečekaně krátký, ale asi jsem nebyl sám, kdo si řešil nějaké problémy pivem, protože záchod je celou dobu obsazený. Takže nakonec i těch 40 min docela odpočítávám...
- Mnichovské letiště je zvláštně uspořádané. Nejprve s letadlem přejíždíme dálnici po mostě, potom jedeme Shuttle busem z terminálu 1 na terminál 2 právě po té dálnici a záhy někteří cestující opět nastupují do dalšího Shuttle busu aby se dostali zpět na terminál 1 odkud jim letí navazující let.
- Na letišti mám docela dost času. Otvírám tedy notebook a hledám letištní Wifi. Nenacházím. To je ale dost divné. Po chvilce ježdění po travelátorech tam a zpět jsem si přečetl na plagátu, že Telecom hot-spot je to správné řešení. Proč mě to hned nenapadlo. Připojuju se.
- Při ježdění na travelárotech jsem si také všiml, že jsou tu zadarmo Lufthanza kafomaty. To mě nadchlo! Po pěti kapučínech je mě ale divně a říkám si, že kdyby to byla za euro vyšel bych z toho líp...
- Navíc v letadle z Mnichova do Dortmundu se mi chce zase na záchod a zase tam pořád někdo je...
- Taxik je mercedes E 300. Ptám se taxikáře jestli jsou mercedesy spolehlivé. Taxikář má jednoznačnou odpověď "Koukej - to auto má rok a půl a 110 tis km a pořád je jak nové!" Sakra vždyť to je nové auto!
Aby totiž bylo jasné o co jde, moje obvyklé cestování zahrnuje spaní v mírně zabahněném podováči ve spacáku, na snídani polívku "humusačku" s vysočinou na kostičky a využití nejbližšího vodního toku pro účely hygieny. Že jsem se cítil poměrně nejistě když jsem místo podováče navlíkl společenské kalhoty a bílou košili, místo speláče na záda vyrazil s kufrem na kolečkách a místo do "káry plné škopků" se měl nalodit do Boeingu společnosti Lufthansa, asi nemusím moc rozebírat.
Jako správný Alien jsem už po cestě začal sbírat první poznatky. Některé můžou působit vyloženě hloupě, (a zpětně musím říct že taky jsou) ale takový už je holt proces poznání :-). Zde je stručné shrnutí:
- Bílovice -> Auto – Bus – Metro – Metro – Bus – Letadlo – Letadlo – Taxi -> Hotel Ibis. Když jsem počítal, že každá přepravní položka má 90% pravděpodobnost že všechno půjde jak má, ve výsledku je 56% pravděpodobnost, že se něco pokazí. Toto zjištění mě znervóznělo a proto jsem všem krokům věnoval maximální pozornost (což samozřejmě nijak nepomůže protože řídí jiní).
- V Praze na Václavu Havlovi jsem přemýšlel jak na cestovní nervozitu (nebo horečku chcete-li) vyzrát. Po chvilce civění na motající se letadla jsem si vzpomněl na radu zkušenějšího kolegy: "Dáš škopek, voe a je to v pohodě. Duty free to pořeší" . Dal jsem škopek (voe) a fakt – nervozita opadá a začínám si užívat cestování. Navíc s každou přepravní položkou se pravděpodobnost zádrhelu snižuje, takže zbytek cesty už jsem si docela užil :-)
- Let do Mnichova je sice nečekaně krátký, ale asi jsem nebyl sám, kdo si řešil nějaké problémy pivem, protože záchod je celou dobu obsazený. Takže nakonec i těch 40 min docela odpočítávám...
- Mnichovské letiště je zvláštně uspořádané. Nejprve s letadlem přejíždíme dálnici po mostě, potom jedeme Shuttle busem z terminálu 1 na terminál 2 právě po té dálnici a záhy někteří cestující opět nastupují do dalšího Shuttle busu aby se dostali zpět na terminál 1 odkud jim letí navazující let.
- Na letišti mám docela dost času. Otvírám tedy notebook a hledám letištní Wifi. Nenacházím. To je ale dost divné. Po chvilce ježdění po travelátorech tam a zpět jsem si přečetl na plagátu, že Telecom hot-spot je to správné řešení. Proč mě to hned nenapadlo. Připojuju se.
- Při ježdění na travelárotech jsem si také všiml, že jsou tu zadarmo Lufthanza kafomaty. To mě nadchlo! Po pěti kapučínech je mě ale divně a říkám si, že kdyby to byla za euro vyšel bych z toho líp...
- Navíc v letadle z Mnichova do Dortmundu se mi chce zase na záchod a zase tam pořád někdo je...
- Taxik je mercedes E 300. Ptám se taxikáře jestli jsou mercedesy spolehlivé. Taxikář má jednoznačnou odpověď "Koukej - to auto má rok a půl a 110 tis km a pořád je jak nové!" Sakra vždyť to je nové auto!
Žádné komentáře:
Okomentovat