Eisenerz a Gesause

28.-30.9.2012

... než nám někdo stihl říct, že to nejde, už jsme tam byli...klesáme ze 1200 m vysokého sedla do Eisenerzu a Julie přestává mrčet. Se snižující se výškou stoupá tlak a já zívnu aby mě luplo v uších... osmiměsíční Julie to bohužel neumí, ale už jsme dole a je zase dobře... ač odjezd nebyl tak úplně bez komplikací, nakonec jsme se rozhodli přecijen do Rakouska odjet... a udělali jsme dobře!

Výhledy směrem na Gesause, v pozadí Buchstein

Ranní vstávání není zrovna nejzábavnější, ale zase umožní, že už příjezdový den dokážeme plnohodnotně využít. Po příjezdu do Eisenerzu vyrážíme na ferátu s příznačným názvem Eisenerzer steig. Peťa má dnes hlídací den a tak vyráží s kočárem a se psíkem na procházku po Eisenerzu, ostatní chystají batůžky na ferátu. Nástup je příkrý a my jsme nedočkaví. Možná až příliš nedočkaví. Zpocení se sápeme do kopce co nám síly stačí, a po necelých dvou hodinkách začíná konečně tolik očekávané lezení. Začátek je klasicky poměrně kolmý, aby odradil ty, kteří tu nemají co dělat. Po krátkém výšvihu stojíme u heliportu a začíná nepřerušená šňůra kochacích výhledů. Koukáme na Eisenerz, na Erzberg, na jezero Leopoldsteiner See a dokonce vidíme i Hochtor a Buchstein v Gesäuse.

Nástup na Eisenerzer steig a večný pogled na odtěžený Erzberg

Lehké pasáže Eisenerzer steig, v pozadí Erzberg a Eisenerz

Heliport nad prvním výšvhem je vidět dlouho, jenom se zdá být pořád menší a menší

Jedno z "lezeckých" míst Eisenerzer steigu

Závěřečný Kamin (komín) signalizuje, že se blížíme k závěru feráty

Feráta je převážně lehká, a tak koukáme do kraje, fotíme a kecáme. Není kam spěchat. Jakmile se přiblížíme před závěřečný Kamin (komín) je nám jasné, že se blížíme k vrcholu. Počasí nám přeje a tak dlouze svačíme, hřejeme se na sluníčku a užíváme si atmosféru hor.
Během sestupu mi zazvoní telefon a já se dozvídám od Peťi, že by bylo dobré se co nejdřív přesunout do Gstaterrboden do kempu a ubytovat Julii. Tak teda popoběhnem, ne? Vyrážím s Františkem poklusem dolů. Před sebou máme cca 700 výškových metrů, ale Franta trénuje a já nechci být ten pomalejší. Stehna pálí a třepu se jak šicí stroj, ale za půl hoďky jsme skutečně dole a vyrážíme stavět luxusní stanovou ubikaci Coleman.
Po nějaké době přijíždí do kempu zbytek výpravy a po delší době taky Kladenská sekce, která šla ferátu chvilku po nás. Večer je Julie excitovaná z nového prostředí, pořád hopsá a nechce se jí spát. Po večerní procházce po kempu je ale přecijen únava silnější a tak ji odkládáme do stanu a zahrnujeme spacáky. Večer není úplně nejteplejší.
Den byl dlouhý, takže večírek je decentní. Teplota ale už dosáhla té správné podzimní hodnoty, a tak se celý večer ozývá hučení vařiče a Ivoš rozdává svařáček. Sakra mají to kluci Kladenští vychytané!

Další den je v plánu místní ferátová perla - Keiserschild na stejnojmenný kopec. Já mám ale hlídací den a tak si místo úvazku, setu a helmy chystám kočár plínky a mlíko. Po ránu je docela šrumec, a když fertisti odjíždí, uvědomuji si, že jdou vlastně všichni dneska a zítra už se mnou nemá kdo jít. Už jednou mi tahle feráta utekla, když na nástupu začlo sněžit... Co nadělám, už jsme se narajzoval dost.
Nástup na Keiserschild je poměrně milosrdný, protože se dojede autem do Ramsau, což je přes kilometr vysoko. Únava ze všerejška se ale začíná projevovat a tak se nikomu nejde úplně zlehka. Vlastní feráta začíná hned "kalibračním" převisem a pak už se jen střídají obtížné pasáže s exponovanými. Skupina je dost veliká a tak jde postup pomalu. Kolem poledne se obzor výhružně zatáhne, vítr nekompromisně lomcuje se vším co mu stojí v cestě a na skálu dopadají první kapky. Nikdo si moc neprozpěvuje, všichni soustředěně lezou a těší se až lanový most oznámí konec lezení. Za chvilku se skutečně zjevuje, a s přibývajícím optimismem se zlepšuje dokonce i počasí. Jen vítr neustává a tak to není na dlouhé vysedávání na vrcholu.
Já s Julií jsem se vydal pomoct Kladeňákům najít nástup na kaňon Bruckgraben. Cesta kolem řeky se i mě zdá neuvěřitelně dlouhá, ale naštěstí za chvilku jsme u prudce stoupající cestičky, která už je opravdu ta správná. Vracíme se do kempu, kde se potkávám s Janou a Mirkou a společně vyrážíme na procházku kolem křišťálově čistého Leopoldsteiner see. Je to zvláštní jezero, kde krom jedné mělké částí padá dno hned od břehu do hloubky 30 m, kde už je pak dno docela ploché. Hlavní štráse kolem jezera, která je oblíbeným cílem sobotních výletníků, končí malou budkou s občerstvením. Užíváme si svůj odpočinkouvý den u kávy až do doby, než hladinu jezera zvlní kapky deště. Úprk do auta ale nakonec není až tak úprkem, protože déšť po chvilce slábne a utichá. Bezva, pokračujeme tedy do Eisenerzu. Centrum městečka je historické a velice útulné. V úzkých uličkách je pár pěkných kaváren s venkovním posezením, které by nás určitě zlákaly být tak o 10 °C víc. Nahlédli jsme také do pěkně zdobeného a udržováného kostela. Vydrželi jsme tam však jen malou chvilku, než Julie objevila jakou akustiku takový kostel má. Moc se jí to líbilo, ale bohužel byla asi jediná...
Po návratu do kempu jsem jakštakš zvládnul všechny pečovací úkony a uložil Julii k spánku. Dnes je o kus tepleji, takže posezení v kempu je super.
Kladeňáci jsou z kaňonu zpět, ale ferátisti se nevracejí ani se setměním. Nezbývá než čekat. Už teď je mi jasné, že se vrátí pěkně hotoví. Před devátou se konečně ozývá křípění kamenů pod koly přijíždějících aut a z nich vypadávají unavené ale spokojené postavičky a líčí neuvěřitelné zážitky. Pokračování svařák párty je dnes opravdu jen symbolické.

Ráno se všichi chystají na krátkou oddechovou ferátu Bürgeralm (pokud se teda nejde místem F). Franta ale nadhodil, že by se mnou klidně znova dal Kaiserschild. Už jsem se smířil s tím, že ji letos zase nedám, ale sakra toto je šance! Ujišťuju se ještě, že to myslí úplně vážně, a protože myslel, za chvilku už trtáme od parkoviště v Ramsau k nástupu. Je jasné, že to zase bude sportovní zážitek, nohy po pátečním běhu pořád pěkně bolí. Nahoru to jde, ale jakýkoliv krok směrem dolů je docela utrpení. Na sestup se tentokrát opravdu netěším.
Ve dvou to jde opravdu dost rychle. Moc se s tím nepářem. Občas fotka, jinak pořád běh po laně.

První exponovaní místo Kaiserschildu

Jedno z těžších míst, hlavně aby něco neupadlo dolů...

Kolmá stěnka se v závěru feráty překonává po "kolíkovém žebříku"

Lanový most

Na vrcholu bylo znát, že jsme na správné straně hor , přímo na hraně se "vaří" mraky

Cestu nahoru jsme zvládli za 2:40, teď ta horší část a to je sestup. Nohy bolí a protestujou, ale není jim to nic plané, dolů musíme. Ještě doufám, že se trochu rozchodí, ale celkem marně. Zlepšuje se to, až když se dostaneme na mírněji klesající cesty. Celkový čas průstupu 4:10 považujeme vzhledem k našemu polomrzáckému stavu za úspěšný.
Sraz s ostatními ve městě Thörl nám vychází akorát. Z feráty Bürgeralm nejsou zrovna nadšení, protože její největší síla je ve výhledech do okolí, které ale vzhledem k mlze nebyly. Únavy zase trochu přibylo a tak se některé místa zdají až nepříjmně obtížné. Nu což, není vždycky všechno v horách na 1 z *.
Ač posádka našeho vozu má domluvené volno ještě na pondělí, konstatujeme celkovou únavu (včetně Julie, které to nedá a neustále musí na tokovém výletě něco řešit, místo aby odpočívala) a připojujeme se k ostatním na cestě domů. Abychom celou akci nějak symbolicky uzavřeli, zastavili jsme se v Mikulově na večeři. S plnými žaludky a spícími  pasažéry v autech se pak rozjíždíme každý po svém.
Tím je u konce akce, která byla takovým vyvrcholením kategorie "co vše lze podniknout s kojencem". Naše "sportovní" výkony budou ještě stokrát zopakovány a překonány, ale elegance s jakou takovouto akci (mající všechny atributy podzimní horské akce) překonala Julie je opravdu nevídaná a neopakovatelná. Pro nás teda určitě, pokračovat totiž budeme na jaře příštího roku, ale to už bude s úplně jiným běhajícím a žvatlajícím človíčkem.