24 stupňů a pouhé 4 deštivé dny v měsíci květnu. Útočiště u kamaráda Juana poblíž Granady. O destinaci dalšího Deutsche Kinder® výletu bylo jednomyslně rozhodnuto. Letos letí naše mezinárodní skupinka, sestavená ze zoufalců z kurzu němčiny v Mnichově, do nejjižnějšího cípu Španělska - do Andalusie. Příjemné počasí, místní obyvatelé, co si z ničeho nedělají těžkou hlavu, příznivé ceny, žádné příkazy a zákazy, překrásná příroda a pitoreskní městečka. Líbilo se....moc.
Ilustrační z Rondy
Den první - aklimatizace
Ostatní Deutsche Kinder® dleli ve Španělsku již druhý den a měli v tomto ohledu náskok, nezbylo nám, než nezdržovat se s formalitami typu ubytování, nýbrž zamířit i s bagáží rovnou na noční tah Granadou. Nejdřív jsme se lekli, že jsme při příchodu do města přimotali k nějaké demonstraci...policejní zátarasy, davy lidí, křik... ale nikoli, jednalo se pouze o náboženské procesí konané k výročí města. Španělská víra je prožívána velmi pateticky, zkrátka tak, jak se to k místnímu naturelu hodí.
A kde jste? Vidíte procesí? snaží se nás telefonicky lokalizovat Juan. Ty vole, jak bychom tohle asi mohli přehlédnout?!?!
Nenuťe Španěla k dlouhému útulnému posezeníAndalůzké podniky vypadají trochu jako masny - kachličky, vysoký strop a pod ním zavěšeny kubíky sušených stehen (vepřové šunky jamon), někdy je v nich frmol, jindy familiární klid. Místa k útulnému posezení nad delikatesním španělským jídlem a dlouhým klábosením u vínka. Rozzuřený býk v aréně by nevyplašil Španěla víc, než představa takto stráveného večera. Jen co jsme do sebe nasoukali opravdu neuvěřitelně dobré pochutiny a narychlo dopili půllitr vína (objednávka se neobešla bez komentářů, místňákům toto množství na dvě osoby přišlo moc!!!), byli jsme přinuceni hodit bágly opět na záda a vydat se do města hledat další lokál.
Tentokrát jsme zapadli do flamenco sklípku. Dlouhé tklivé zpěvy a k tomu temperamentní tanec připomínající záchvat vzteku vyvolal u některých Deutsche Kinder® nekontrolovaný záchvat smíchu, takže i nějaká ta ostudka byla. Tím jsme náš adaptační proces víceméně úspěšně zakončili.
Den druhý - Alhambra
Probouzíme se u Juanových rodičů. Dům si postavili v dědince nedaleko Granady, odhaduji, že na skále. Aspoň tomu odpovídala ergonomie domu. Vchodem jsme se dostali do klasického přízemí a z něj vedlo strmé schodiště dolů do hlubších a hlubších pater, na každém patře dva malé pokojíčky a koupelna, okna stále prozářená světlem, neb dům je prostě nalepený na skále. Na asi páté etáži se konečně nacházela kuchyně.
A co se podává k tradiční španělské snídani? K jídlu nic moc, zato vydatná porce rodinných fotografií hrdě komentovaných pomalou a hlasitou španělštinou, abychom z toho něco měli i my, co nerozumíme španělsky ani slovo...
Příprava na skupinové foto s Juanovými rodiči v Quentaru
Hlavní highlight dne byla návštěva Alhambry - maurského architektonického šperku. Ostatní arabské stavby byly ve Španělsku zničeny nebo přestavěny, Alhambra jako poslední arabská bašta a symbol završení rekonquisty byla ušetřena. Děkujeme. Je to opravdu dechberoucí místo. Nekrásnější zážitky mám ze zahrad, kde jsem se učichala k zemdlení. Právě dozrávaly pomeranče, růže a jasmín se skláněly v záplavě květů, do toho nějaké ty lekníny, sem tam rozšláplá rozmarýna či tymián... A tou vší voňavou nadílkou se člověk prochází po schodištích, stezičkách a dvorcích, kde všude zurčí voda v umělých potocích a nesčetných fontánách, no zkrátka... Moje představa o rajské zahradě je tomuto velmi blízko.
Generalife - Alhamberské zahrady
Pastva pro oči je pak Nasridský palác vyzdobený kraječkovými mozaikami vyřezanými do kamene. Klenby jsou vyplněné štukou, takže připomínají stropy jeskyní porostlé krápníky a brčky. Původní barevné vyvedení mozaiek už se ztratilo, takže dnes zůstala pouze sněhobílá vzdušná nádhera, kterou člověk prochází se zatajeným dechem, aby to náhodou při prudším výdechu nespadlo.
Vzdušné zámky Alhambry
Den třetí - Torremolinos
Neb se naše Deutsche Kinder® skupina třetí den začínala už pomalu rozprchat do svých zemí a my jsme si chtěli ještě užít společného času, zastihl nás den třetí při nesmělých tanečních pokusech v salsa klubu v Torremolinos, kam jsme dorazili z Granady těsně po půlnoci. Ve všech průvodcích se psalo: vyhněte se Torremolinos, je to nehezká jizva na pobřeží Costa del Sol. Stavební boom v 60. letech převálcoval rybářské osady a zalil pobřeží do betonového krunýře hotelových resortů. A měli recht. Ještě jsme zkoušeli štěstí v jiných přímořských městečkách, ale musím znovu dát zapravdu průvodcům. Nejlépe člověk udělá, když se po příletu do Andalusie otočí k moři zády a zaměří se na vnitrozemí. A tak jsme kolem půlnoci dne třetího dorazili do Antequery.
Hotelové komplexy v Torremolinos
Den čtvrtý - Antequera
Už jsem se zmínila o tom, že v Andalusii v květnu prší pouze 4 dny v měsíci? Tak toto byl ten čtvrtý ze čtyř...Poflakovali jsme se po městečku, obdivovali vykachličkované vchody domů, které z nějakého důvodu měly všechny otevřené dveře do chodby. Asi aby turisté mohli obdivovat vykachličkované vchody? Pomalu se mně začalo zajídat, že se za kdejakou prkotinu platí vstupné...např. i za ty "blbé" kostely...
A co vchod, to jiný vzor. Né jak za bolševika u nás...
Sídlo lidského pokolení už prehistorických dob
Andalusie vyhovovala lidem už od pradávných dob. Přelilo se přes ni nespočet kultur a každá zanechala své stopy. O osídlení člověkem kromaňonským svědčí dolmeny - pohřebiště vybudované z mnohatunových kamenných bloků (návštěvník opravdu čumí a nechápe, i když mu to v osvětovém videjku vysvětlili) nebo nástěnné jeskynní malby. Další stavitelsky produktivní generací byli Římané. Základy římských měst jsou k vidění v téměř na každém kroku. Nejvíc parády tady nadělali již zmínění Arabové (pevnosti, městečka, minarety přebudované na kostely a kaple, Alhambra), kteří do Andalusie přinesli celkové výrazné zvýšení životní úrovně - vzdělaností počínaje a hygienou konče (hlavně tohle nedávejte číst Španělům, jsou na arabskou nadvládu i 500 let po rekonquistě pořád citliví)
Konečně mimo město! Dorazili jsme do rezervace El Torcal, což je skalní město vystupující z vápencové stolové hory nedaleko Antequery. Že se vápenec působením vody a větru umí vytvarovat do ledasjakých bizarností, to víme už ze školy, ale tohle?! V podvečer se vrcholky skal zahalovaly do mlhy a nás padala neskutečná melancholie, ale výborný relax po vší té městské divočině předchozích dní.
Vápencové výbrusy v El Torcal de Antequera
Den pátý - El Chorro a el čupota do Ardales
Z možnosti podívat se do El Chorra se mně rozechvívaly kolínka již od chvíle, kdy bylo rozhodnuto, že vyrážíme do Španělska. A jsme tam...slunce nad námi...charakteristická skalní stěna se soutěskou, železničními tunely a hlavně! Caminito del Ray před námi...Caminito je LEGENDÁRNÍ ferrata vedoucí po betonových, místy poničených chodníčcích vysoko nad soutěskou, symbol El Chorra. Ještě chvíli s respektem hledíme na nástup na ferratu, kde bylo jištění víceméně odstraněno, aby tam nelezla kdejaká lama a pak....se otáčíme a jdeme pryč. Nemáme ferratové sety. Dnes už se s tím pomalu smiřuju, ale tuto aktivitu jsme z praktických důvodů prostě museli z programu vyškrtnout...
Mapa. Jak jinak - kachličková
Tady končí společná a naplánovaná část výletu a nastává to pravé el čupota, kdy se program měnil z hodiny na hodinu, podle toho, čím jsme se zrovna nechali oslovit. V Chorru nás zaujala jakási dřevěná cedule, která stručně oznamovala možnost turistického přechodu do městečka Ardales a tak jsme vyrazili do kopců. Bez mapy a s lakonickým značením to bylo trochu náročnější na orientaci, ale dalo se to odhadnout a tak jsme celý den čupotali po vysušené, ale kouzelné andalůzké krajině, kradli mandle v sadech a večer složili hlavu v jakémsi trní poblíž Ardales.
Den šestý - Ardales a Ronda
Ardales je dědinka, jakou jsme celou dobu hledali. Naťahňaná na hrbu, uličky jak nudličky, vybílená až oči přecházely.
Minaret? Bývalý. Dnes mariánská kaplička, ale 800 let působení arabské kultury se nedá jen tak odstřihnout.
Na turisty tady nebyl nikdo zvyklý, s angličtinou jsme nepořídili. Když jsme chtěli jídlo, dostali jsme chipsy se sýrem. Když jsme se potřebovali informovat na autobus, dostalo se nám pouze horlivého přikyvování, že nějaký tady určitě jede. A kam jede? Do Rondy. A kdy a odkud? Tááámhle někde od potoka... Autobus se nám najít nepodařilo, ale Ronda v hlavách zůstala jako další lákavá destinace. Nezbylo než dostopovat do nejbližšího většího města a odtud se do Rondy dopravit vlakem. Hostel jsme pozjišťovali během jízdy vlakem, ubytovali se a v podvečer už jsme si kultivovaně vykračovali v uličkách další stavitelské challenge - Rondě.
Ronda těsně po západu slunce
Tapas beze spěchu
Tapas je v podstatě jakékoli kombinované jídlo - teplé i studené, maso, sýry, zelenina, pečivo - to vše rozporcované na malé kousky a určené k rychlé konzumaci, aby bylo umožněno španělské přebíhání z podniku do podniku třeba pětkrát za večer. Tady jsme se ale mohli pěkně středoevropsky rozvalit a soukat do sebe obsah jednoho obrovského talíře celý večer, aniž by Juan nervózně poposedával.
Tapas
Den sedmý - návrat do Granady k Juanovi
Kdybyste snad na nic jiného v Andalusii neměli čas, Rondu navštivte určitě. Je to neuvěřitelně malebné místo. Sice nevím, koho soudného by napadlo stavět město na skále na okraji stometrové soutěsky a ještě přes ni vztyčit most, který se chvěje při každém přejezdu auta, ale budiž...je to úžasné.
A všechny ty krámky a keramika, šátečky, dobrůtky...Ronda je hnízdo toreadorů, takže pokud by někoho zajímala tradice corridy, má zde možnost kouknout do muzea, či přímo na zápasy, které jsou (pro nás poněkud nepochopitelným) vyvrcholením náboženských oslav.
Z Rondy se nám moc nechtělo, ale všechno má svůj čas a tak jsme opět nastoupili do motoráčku a proplétali se olivovníkovou krajinou zpátky do Granady.
Den osmý - Sierra Nevada a Granada
Únava je znát. Nemůžu se vyhrabat z postele, u snídaně bych nejradši ohlodala i stůl, vyčerpává mě i samotná představa čupotání po horách. Z kávy a slunce se nám dělá zle. Na Sierru Nevadu máme půl dne, což je tak akorát na to jí zamávat z okénka, ale nedali jsme se odradit, nechali se Juanem odvézt za kopec do vesničky Qüejar Sierra a vyrazili na jeden z nejdoporučovanějších treků Estrella de Sierra Nevada. Když jsme konečně dorazili k výchozímu bodu trasy, byl tak akorát čas se obrátit, abychom stihli autobus do Granady. Tak jsme ještě v rychlosti vyběhli za obzor, abychom si vyfotili zasněžené vrcholky a šmatlali zase dolů.
Andalusie je zajímavá i geologicky. Povětšinou vápencová, místy je k vidění hrubozrnný pískovcový slepenec a z čeho je navršená Nevada, to netuším. Obsahuje to hodně slídy a vypadá jako svor.
Granada už mně nějak splývá. Procházeli jsme arabské tržiště, kostrbaté uličky starého města, přimotali se na malířský happening, stavili se v čajovně (která byla k velkému překvapení doslova slabým odvarem toho, jaké pravověrné čajovny máme v Brně) a já nevím co ještě.
Vyhlídka na kopečku Albayzín, Granada
Nějak jsme se dostali do Quentaru. Sešli dvacet poschodí do kuchyně. Pokusila jsem se komunikovat s Juanovou sestrou anglicky, ale asi ze mě vycházela jenom němčina...nebo možná to bylo dokonce česky, podle toho, jak na mě všichni zírali...Spát...
Den devátý - informační zklidnění
Průvodci se mně nejlépe čtou, až když to máme všechno za sebou. Konečně totiž chápu o čem se tam píše a můžu na základě nových zážitků souhlasně přikyvovat. Návrat z Granady do Mnichova byl zdlouhavý, času na to bylo dost. A závěr z tohoto postcestovatelského informačního zklidnění? Jeďte do Andalusie. Je to všechno pravda.
Poděkování patří kamarádovi Juanovi, který nás všechny pozval, všechno pro nás perfektně připravil a měl s námi velkou trpělivost, i když jsme se někdy chovali opravdu jako nevycválané Deutsche Kinder®.
Velký dík také Juanovým rodičům za vřelé přivítání, ubytovaní a pohoštění.
V potu tváře sepsal Linďáč
Na úplný závěr několik baťůžkářských tipů:
- hlavní andaluské letiště: Malaga. Lety do ostatních měst se hledají složitě a jsou drahé
- autobusová společnost na dálkové trasy: Alsa www.alsa.es. Ceny srovnatelné s ČR. Ve vytížených termínech (neděle večer apod.) nutno rezervovat, jinak to potřeba není
- místní autobusoví dopravci nebo MHD se zjišťuje složitě, nemají často webovky nebo nejsou k nalezení, nejlépe se doptat místních lidí
- vlaky: www.renfe.es. Cena trochu vyšší než u nás, luxus nesrovnatelný. Ve vlacích jsou elektrické zásuvky, tzn. možnost dobít si telefon
- stopování - nemám s tím moc zkušenost, ale tady to šlo rychle
- základní znalost španělštiny se víc než hodí, zejména toulá-li se člověk po ne úplně turisticky profláklých místech, ve větších městech se bez problémů domluví anglicky či německy
- ceny potravin a spotřebního zboží se pohybují v přijatelných mezích. Pozor na siestu!!! cca od 13:00 do 18:00 mívají obchody často zavřeno, večerní otvírací doba pak protažená cca do 21:00. V neděli je zavřeno všude.
- ubytování ve městech - hostely se hledají bez problémů i bez předchozí rezervace, nám se osvědčila aplikace AirBNB (www.airbnb.com)
- kempy jsme v okolí menších městeček a dědin vidívali, sami nevyužívali
- spaní na divoko - bez potíží, místa dostatek, pitná voda ve fontánkách ve městech
- značení turistických cest je chabé, oplatí se mít mapu. Andalusií prochází dálkové turistické trasy GR
Žádné komentáře:
Okomentovat