Tak se podařilo udržet tradici a vyrazili jsme na další ročník outdoorových výjezdů. Cílovou oblastí letošního roku bylo okolí řeky Salzy a národní park Gesäuse. Celý průběh trochu komplikovala nepřízeň počasí, díky které jsme odjeli o den dřív, ale i tak jsme si to náležitě užili a poznali několik krásných zákoutí matičky Země.
Den 1: Začínáme ve čtvrtek ráno. Prší a je zima. Navlékám optimisticky tříčtvrťáky a čekáme, až přijede Sebo s Lindou a s Oktávkou. Když přijíždí auto nacpané krámama, moc to nevypadá, že bychom se tam měli někam vlézt, a tak začíná boj o místo. Znovu naskládat kufr, zaskládat jedno sedadlo, lodě vycpat vestama a helmama a můžem vyrážet.
Zprvu napjatá atmosféra se po výjezdu uvolňuje a pomalu se začínáme těšit na Taglesbach.
Blížíme se horskou silničkou k místu nástupu na kaňon a hýříme černým humorem. Je 12 °C a vytrvale prší, takže jinak to snad ani nejde. Dlouho neváháme a jdeme se převlíkat. Ačkoliv je tento kaňon poměrně dost chozený, dnes jsme tu sami. Po 45 minutách chůze jsme v kaňonu.
Po krátkých chodeckých pasážích přichází první skluz věštící příchod nejzábavnějších pasáží.
Jeden skok za druhým, jedno krátké slanění a už jsme nad 12 m stupněm, který je největší v kaňonu. Narychlo ho seskáčeme a pokračujeme dál k dvěma skluzům přes plavací partie svižným tempem ven a k autu.
Teplota se nezvýšila a déšť neustává. Po převlečení tedy rychle naskáčeme do auta a s puštěným topením odjíždíme do kempu Saggraben. V neustávajícím dešti stavíme stany, rozvěšujeme mokré neopreny a jdeme vařit do veřejné kuchyňky, kde ale překvapivě nikdo není.
Den 2: Dnes je na programu Salza. Díky dešťům je vyšší stav než je v létě běžné, a tak se těšíme na divočejší vodu. Naplánovali jsme jet z Wildalpenu až do kempu Saggraben. Dvě pálavy, jeden kajak. Limnigraf ve Wildalpenu hlásí 190 cm, takže by neměl být problém s vyšší vodou. Nasedáme samozřejmě nad vlnkou a ta hned prověřuje naši připravenost.
Vjíždím do ní připraven na vše, přesto mě však náraz válce do obličeje trochu překvapí a vymyje pravou kontaktní čočku. Naštěstí náhradní je připravena.
Jinak to všichni celkem bez obtíží zvládli, jen jedna loď se při druhém průjezdu cvakla. Házečky však byly připravené, a tak jsme plaváčky bez problémů vylovili. Uplavané sandály však znovu potvrdily, že to není na vodu úplně to pravé.
Vyšší voda (vyšší na léto, jinak je střední voda 200 cm) nás po celou dobu hezky houpe a ve velké soutěsce se ukazuje, jak se dokáže s každým centimetrem měnit charakter problematických míst. Perličku jsme vůbec nepostřehli, zatímco následná peřej mě na chvilku schová i s kajakem.
Vzhledem k teplotě, pršení a délce trasy jsme i přes krásu řeky v Saggraben rádi, že už jsme tam. Odpoledne se trochu roztrhá oblačnost a tak se podaří i posušit věci a posedět venku.
Den 3: Jako odpočinek od vody jsme naplánovali hory. Chceme prostoupit cestou Wasserfalweg na Planspitze a zpět cestou Peternpfad, která by dle teček v mapě měly být také nějakou ferátkou. Nastupujeme nenásilně po bohatých snídaních a ranních kávách. V deštivějším období je i onen vodopád, kolem kterého cesta Wasserfallwg vede vydatnější než obvykle. Slunce pronikající z modré oblohy dělá z padajících kapiček překrásné divadlo.
Stoupáme dál lehkou ferátou až na křižovatku pod Hesshütte, kde odbočujeme na Plannspitze.
Následuje dlouhé stoupání v kosodřevině a po oblých stráních a rozveselí nás až závěrečný úsek po skalkách s ocelovým lanem. Z vrcholu jsou však úchvatné výhledy snad na celý park Gesäuse.
Následuje cesta po kličkách dolů, a díky nedostatku času a vysílení už se ani příliš nezajímáme o kaňon, kde jsme našli slaňovací borhák.
Po 10 hodinách akce se dostáváme zpět k autu a do kempu přijíždíme už za tmy. Počásí nám však celou dobu přálo, a tak to zase tak nevadí. Usínáme alespoň řádně unavení.
Den 4: Jako odpočinek od hor jsme si naplánovali vodu. Ráno je hezky, přesto se však shodujeme, že nám pro dnešek stačí úsek od galerky do kempu. Voda mezitím klesla na 160 cm, a tak je jízda přeci jen větší užívačka. Odpoledne, kdy přichází zase přeháňky, pak trávíme jezením, šontáním po kempu a plánováním zítřejšího canyonu. V noci mě několikrát budí déšť neúprosně bušící do tropika stanu.
Vždycky, než usnu, chvilku přemýšlím, jestli bude zítra canynonig reálný...
Den 5: Slunečné ráno nám dodává optimizmu a tak balíme zmoklé věci do auta a vyrážíme. Na Bruckgraben to zase není, a tak se rozhodujeme prozkoumat Volkernotgraben, které se nachází kousek od Admontu. Když vylezeme z auta, koukáme na rozvodněný potok a zamlžené hory. I tak se ale nevzdáváme a vyrážíme nástupní šotolinovou cestou vstříc dobrodružství. Internetový popis říká "kinderkanyon, oder als erste tour", tak to za vyšší vody přece musíme zvládnout. Cestou procházíme dva prostřílené tunely a moc nechápeme, proč se s tím někdo tady v horách dělal. Za tunely stojící terenní auto a dva chlápci v helmách něco upravující na malé přehrádce něvěští nic dobrého. Zkusíme se s nimi domlouvat a dozvídáme se, že kvůli silné bouřce opravují turbínu a budou do kaňonu pouštět vodu z náhonu, která potáhne spustu kamění a tudíž to nebude vhodné jít. Děkuju mu za informaci a ještě konzultuju zvýšený vodní stav. Tváří se, že to by problém nebyl, jen jde o to kamení. Chlápci odjíždí a my ještě sledujeme, jak se do kaňonu začíná hrnout další voda. Uznáme, že má pravdu a jedeme nástupovkou zase dolů. Alespoň víme, na co jsou ty tunely...
Tady je vodní stav bez problému, jen trochu otravuje práce ze 60 m lanem, které jsme měli připravené do Volkernotgrabenu. Po asi 5ti krátkých slaněních se dostáváme k závěrečnému vodopádu cca 20 m, který je největším zážitkem kaňonu. Za necelé dvě hodiny jsme venku a následuje obvyklý kolotoč rozvěšování, vaření a bydlení ve stanu.
Den 6: Prší. Zase prší, a my jsme chtěli vyrazit na krásnou ferátku na Keiserschild. Snad už jen z principu balíme ferátové sety, trochu oblečení a vyrážíme do Eisenerzu. Šedá deka pokrývá oblohu a my se snažíme celkem marně hledat světlejší kousky.
Za deště pak sedíme v autě pod horama a dumáme, co dál. Nakonec, když se déšť na chvíli mírní, vyrážíme. Občas dokonce přestane pršet docela, a tak neztrácíme naději. Stoupáme, teď už zase za deště, přístupovou zajištěnou cestou pod nástup na vlastní ferátu.
Pod nástupem si dáváme svačinu a rozmýšlíme, zda nastoupit či ne. Když vzduchem začnou lítat ledové krystalky, jsme definitivně přesvědčeni nenastoupit. Z vlhké mapy volíme výstup turistickou cestou na vedlejší kopec Hochkogel a začíná stoupání v mlze a dešti. Protože se nám výhledu příliš nedostává, bavíme se jenom tím, že sledujeme, jak se déšť mění na sněhové přeháňky a naopak. Odpouštíme si dokonce i vrcholové foto a mažeme zpět do auta.
Po příjezdu do kempu konzultujeme, co dál a nakonec se shodujeme, že odjedeme o den dřív na jih do Bovce, kde pak máme rodinný pobyt s Taťkou.
Den 7: Za nelepšícího se počasí balíme věci a odjíždíme na jih. Cestou však hodnotíme, že i přes nekonečné nehezké počasí jsme si to docela dobře užili. I tak se ale těšíme, že ve Slovinsku by mohlo být líp. A bylo. Čtěte v Článcích!!
Žádné komentáře:
Okomentovat