Na jaře můj Taťka slavil padesátku a tak jsme přemýšleli, jaký že hezký dárek bychom mu vymysleli. Nakonec nás napadlo připravit mu zájezd do Julských Alp, do oblasti, kde jsme byli minulý rok na Soča Outdoor 2007, a kterou můj Taťka zná z knížek od Kugyho vlastně líp než my všichni...
Středa: Po deštivém týdnu v Rakousku jsme se rozhodli dojet den před smluveným termínem. Od znatelně jižnější polohy jsme si slibovali znatelně teplejší počasí. Cestou po dálnici sledujeme teploměr, a skutečně, teplota
po celou cestu přibývá, až se zastaví spou s naším autem v Bovci na nějakých 22°C. Vyskáčeme ven a kocháme se oblačným a krásně teplým počasím. Po ubytování v kempu
Polovník se jedem podívat na Soču a na vodopád Boka, abychom srovnali stav vody s minulým rokem. Je znatelně víc. Večer si užíváme tepla u vína v kempu.
Čtvrtek: V poledne je sraz a tak jsme se dopoledne rozhodli ještě využít pro projití kaňonu Fratarica. Od vstřícné Zuzky z Alpicentra (český kemp v Bovci - www.alpicenter.cz) , která guiduje canyoning a má tedy spoustu užitečných znalostí, jsme
dostali doplňující informace o přístupu a délkách lan a vyrazili jsme do Logu pod Mangrtom. Odbočka k potoku je celkem schovaná, ale máme to už obhlídnuté z minule, takže nebloudíme. Převlíkneme se a před nástupem do kopce ještě potkáváme další skupinku kaňonářů.
Nástup zvládáme cca za 35 min, dooblíkáme se v korytě a těšíme se z kaňonyngu provozovaného v teple a na slunci. Těšíme se na každou další tůň do které můžeme skočit a na každé další slanění. A je opravdu na co. Po 30 min jsme u největšího slanění - 48 metrového vodopádu Parabola.
Zde potkáváme kaňonáře, kteří vynechali horní část nad Parabolou a jsou tedy pod námi. Guide, když vidí že jsme čtyři, nám dává přednost, což jsme hodně rádi, když pak vidíme, jak každého z asi osmi klientů spouští vodopádem na laně jako pytel brambor. Po pár metrech se dostáváme k dalšímu překrásnému slanění - slap Katedrala.
Následuje několik dalších opravdu krásných slanění a skoků a po 2 h v kaňonu jsme řádně vymáchaní zpět u auta. Převlečeme se a jedeme do kempu, kam za chvilku přijíždí Taťka. Sdělujeme si první dojmy z Julek a odpoledne se rozhodneme strávit procházkou k izviru Gljuna a slapu Virje. Cestou míjíme malou vodní elektrárnu s vystavenou starou francisovou turbínou, stoupáme prudce kolem potrubí od elektrárny a dál po akvaduktu až k izviru Gljuna, jehož vody živí elektrárnu. Projdeme se po mechem porostlých kamenech a pak už spěcháme k vodopádu Virje, který je na potoce o kousek níž, protože někteří odvážlivci už se nemůžou dočkat koupele.
Do kempu se vracíme už za šera a měnící se počasí nám ještě přichystá úchvatné pohledy přímo za kempem.
Všude kolem chodí spousta lidí, to je drobná nevýhoda. Před námi skupina s guidem, za námi už se z kopce blížila další. Naskákali jsme tedy rychle do vody, řekli si pár zásad, které je dobře dodržovat a vyrazili po první skluzavce. Hned na té druhé jsem ztratil čočku, ale ve dvou lidech celou naši skupinku poměrně rychle doháníme. Následuje spusta krásných a nenáročných skluzů a skoků, až se dostáváme k šestimetrovému skluzu do úzké, takřka jeskyňoidní tůně. Zde se už puls trošku zrychlí, pro zpestření podplaveme polosifon a dostáváme se k závěrečnému 12 m skluzu. Je otázka, zda je to vlastně skluz, nebo skok, protože po dvou metrech voda člověka odlepí od skály a ten se pak přiblíží stěně až zase 2 m nad hladinou, těsně před tím, než se ozve pořádné šplouchnutí a člověk zmizí do malé tůně. Kdo neudrží ruce poctivě na prsou, může počítat s omláceným loktem, což si několik z nás včetně mě taky vyzkoušelo.
Po vysvlečení z neoprénů jedeme proti proudu Soče do Trenty. Cestou se chceme podívat na Velika a Mala korita Soče, kde se řeka hluboce zařezává do vápence.
V Trentě jdeme do infocentra a pak jedeme směrem na sedlo Vršič se podívat na sochu Kugyho a na ústí soutěsky Mlinarice.
Sobota: Odjet z Bovce a nepodívat se na Soču by byl hřích. Ukázalo se však, že sjet řeku v osmi lidech s tím, aby se nemusely převážet zvlášť auta, aby se každý projel a to na úseku, na kterém chce, a to vše zvládnout na dvou pálavách a dvou kajacích, je logistický oříšek. Nakonec jsme to však zvládli naplánovat a to dokonce i bez kreslení diagramů. Vyrazili jsme tedy ze Zmuklice ve složení Taťka + Linda (pálava), Bradek (kajak), Petra (kajak). Hned první obtížné místo, kde táhne voda na skálu donutila posádku pálavy se proplavat. Další úseky jsme však už všichni zvládli bez obtíží a dojeli do Česzoče. V Česzoči se vyměnil Taťka s Marcelou v lodi a přibyla pálava Petr + Bára. Kajaky zůstávaly. V tomto složení jsme dojeli do Srpenice I, kde se zase vyměnil Taťka s Marcelou, a pokračovali jsme dál až do Srpenice II. Po pěti hodinách byla naše cesta u konce. Vše jsme zakončili koupáním a nácvikem eskymáka na pálavě.
Čeká nás poslední společný večer, takže se vydáváme do Bovce na zmrzlinu a na pořádnou večeři do pizzerie. Pizza je výborná, obsluha vstřícná a víno prvotřídní, takže nespěcháme a užíváme si atmosféru zapadajícího slunce a šeřícího se Bovce.
Pod kaskádou se potok zřejmě už moc nechodí, takže se prodíráme poměrně hustou buší. Po čtvrthodině se ocitáme v řečišti Učje, která tedy není rozhodně žádný malý potůček. Canynoning tady představuje plavání mezi balvany a zdolávání dlouhých tůní. Trochu jako když se člověk cvakne na kajaku. Domácky tento druh canyoningu nazýváme rivering. Je to však příjemné koupání v krásné krajině a my, co jsme vybaveni komplet 5 mm neoprenem si to opravdu užíváme. Ve vhodné tůni se pak snažíme udělat si podvodní společné foto, ale ukazuje se, že to není až taková legrace. Pokus s vestami skončil fiaskem, a ani po jejich sdělání není úplně jednoduché se pod vodou udržet. Zkoušíme to pomocí kamenů v klíně, ale občas někomu kamen vypadne a dotyčný odplave od skupiny k hladině. A já, protože fotím naslepo, na několik prvních pokusů vyfotím jen nohy, nebo zmíněný kámen... Po doplavání až k mostu ve vesnici Žaga, kde je dnes konec naší pouti si ještě dáváme pár skoků ze skalek pod mostem a vydáváme se k autu. U auta zjišťujeme, že zarolovaný loďák tuhle extrémně vodní akci nepřežil v suchu a tak v autě suším rozložené peníze, doklady a mobil.
Po příjezdu do kempu už nezbývá než začít balit. Trochu závidíme Taťkovi s Marcelou, kteří ještě zůstávají na dovolené. Nedá se ale nic dělat, a tak se rozloučíme a varážíme na 7 hodin trvající nudnou cestu do Brna.
Julky nás opět příjemně překvapily svou krásou a rozmanitostí činností, které se zde dají vymyslet. Prošli jsme spustu nových míst a zase objevili spoustu dalších míst, které určitě stojí za to příště vidět. A určitě nějaké příště bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat