Znáte ten pocit, že vám z celých prázdnin zbývá jediný nezadaný víkend? Tu paniku, že musíte udělat něco neobyčejného, jinak vám ta atmosféra léta proklouzne mezi prsty a vám zbude jen nejasný pocit nenaplněnosti? Nás tenhle pocit zahnal v půli srpna do Rakouska, a tentokrát (na nás neobvykle daleko) na západ – pod Salzburg. A tím neobyčejným se měly stát extrémně těžké feráty v jeho okolí.
Znáte ten pocit, že vám z celých prázdnin zbývá jediný nezadaný víkend? Tu paniku, že musíte udělat něco neobyčejného, jinak vám ta atmosféra léta proklouzne mezi prsty a vám zbude jen nejasný pocit nenaplněnosti?
Nás tenhle pocit zahnal v půli srpna do Rakouska, a tentokrát (na nás neobvykle daleko) na západ – pod Salzburg.
A tím neobyčejným se měly stát extrémně těžké feráty v jeho okolí.
Měli jsme v podstatě tři celé dny a vyhlídnuté dvě feráty a nějaké jednoduché kaňony. Auto bylo nacpané k prasknutí veškerým naším outdoorovým materiálem, kterému na celé té hromadě dominovaly kempingové židličky, protože „pohoda prostě musí bejt“. Páteční večer nás už potkal na dálnici u Salzburgua GPS navigace nás vedla dál přes Bischofhofen do sedla Dientner Stl. pod téměř 3 000 m vysoký Hochkönig. Na jeho vrchol vede první naše feráta (nebo spíš klettersteige, když jsme v tom Rakousku). Kemp jsme v blízkém okolí nenašli, a tak zůstáváme spát na malém odpočívadle s lavičkama, kterých je tu v okolí dostatek. Menší problém je pitná voda, potoky jsou rozšlapané od krav a koní. Po převaření to testujeme – zdá se, že bez následků.
Čeká nás dvanáctihodinový nářez Königsjodler přes zubatý hřeben, který se příznačně jmenuje Teufelshörner, dál přes Hoher Kopf až na vrchol Hochkönig k chatě Matrashaus ve výšce 2 941 m.
Obr. č. 1 – Přístupová cesta k ferátě Königsjodler (http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=121)
O šesté ráno jsme nastoupeni na parkovišti v plné horské. Bohužel ne sami. Všichni rozumně uvažující zájemci o tuto jedinečnost vědí, že musí vyrazit s ranním rozbřeskem, a tak se prodíráme davem různých týpků, snažíme se je předběhnout, někteří se naopak cpou před nás. Potkáváme i ženskou a to mě uklidňuje. Prudký stoupák po hodině a půl přechází ve ferátu samotnou, a to hned kolmým nástupem na první z osmi věží. Je tu několik těžších míst, vzdušný krok Jungfrauensprung, kde jsou delší nohy výhodou, třílanový traverz, lanovka Flying Fox s tandemovou kladkou a pár pasáží klasifikace C/D – D, které prověří stabilitu a sílu v rukách.
Obr. č. 2– Vzdušná lanovka Flying Fox
Obr. č. 3 – Překrásný hřeben Teufelshörner - Čertovy rohy
Vylézáme na předvrchol Hoher Köpf, kde se odkrývá krásný pohled na teď již značně odtátý ledovec.
Obr. č. 4 - Zbytky ledovce na Hoher Kopf, vpravo vrchol Hochkönig s chatou Matrashaus (http://www.matrashaus.at/)
Díky praxi ze skal a jeskyní se nám daří o hodinu zkrátit čas uvedený v průvodci na samotnou ferátu, ušetřený čas si pak vychutnáváme na vrcholu v chatičce u piva a kafe. Sestup Birgkarem byl snad náročnější než celá feráta, a to fyzicky i psychicky. Suť v sypném úhlu neustále hrozila sesuvem, každý padající drobný kamínek s sebou přibral několik větších a společně utíkaly svahem dolů, kde ohrožovaly sestupující pod námi. Našlapovali jsme jak v minovém poli.
Dole jsme našli stádo ovcí, které nás braly jako samoobsluhu.
V šest odpoledne přicházíme k autu, vychutnáváme si úlevu při zutí pohorek a přemýšlíme, kde ze sebe smyjeme potem vytvořenou slanou vrstvu.
Navigace ukazuje, že druhá vytipovaná feráta je o 70 km dál směrem na západ a nastává těžké rozhodování, jestli se nám tak daleko ještě chce. Nechce. Vybíráme jinou, velmi obtížnou ferátu, která je ve skupině Dachsteinu. Je to výstup na Großer Donnerkogel (2055 m).
Jedeme tedy hledat místo k přespání. V údolí řeky Lammer nacházíme na úzké silničce za mostem pěkné místečko. Hodně místních obyvatel ale pravděpodobně bere tuto silničku jako prima zkratku, takže tu ani chvilku není klid. Po vykoupání v řece si vaříme večeři. Vtom najednou se bez varování přihnaly hromy a blesky, a vyhnaly nás hledat střechu nad hlavou. Navigace nám nahlásila o kousek dál kemp a my zbaběle prcháme do jeho bezpečí.
Déšť se ale nekoná a my si na kempingových židličkách před stanem užíváme blýskání v dáli za horama. V noci a k ránu pak ale jemně mží a to nám dost kříží plány. Vybíráme proto z mapy nejbližší turistickou zajímavost – soutěsku Lammeru – a užíváme si hučení zpěněné vody. Brr, na kajaku by mě tam nikdo nedostal.
Obr. č. 4 – Soutěska Lammeru - vstup 3 eura, ale stojí za to
Za hodinu nemáme co dělat a hory už určitě oschly, takže hurá na Donnerkogel. Nástup jsme si mastňácky zkrátili lanovkou k Gablonzer Hütte, zpátky to ale asi nestihneme. Poslední kabina dolů jede před půl šestou a teď je půl druhé. Feráta trvá pět hodin od nástupu. Uf!
Deset minut ke stěně, navlékáme úvazky a ferátové sety, helmu a už žádné prostoje! Začíná se pěkně zprudka traverzem v kolmé stěně.
Obtížné kolmé pasáže se střídají s mírnějšími, ale i tak vzdušnými částmi. Běžíme vzhůru jako kamzíci a už se šplháme na nejvyšší vrchol, nejdřív 50 m v úžasné expozici, pak 350 m v ostrém hřebínku a už jsme tam. Vrchol je dobyt.
Za jemného deště se rozhlédneme do okolní mlhy (vrcholová fotka ztrácí smysl), na oslavu otvíráme balíček gumových medvídků a mažeme dolů.
Klouže to jak namydlené, ale vše se naštěstí daří ustát, a když se konečně rozpouští mlhy, jsme již v sedle 10 minut od chaty. Pohled na hodinky - poslední lanovku stihneme! Teprve až když mám v ruce lístek, jsem klidná a vstřebávám, co jsme zažili. Tak mě to nabilo, že se i únava ztratila, a tak v kempu otvíráme víno nalezené včera poblíž našeho auta v ohradě u koní. Na mě moc suché, ale za chvíli se už příjemně motám a tak se balím do spacáku...
Ráno zase mokrý stan, ale tentokrát od rosy. Nevadí, balíme to tak, jak to je, však to doma dosušíme. Čeká nás poslední den, canyoning.
Po dvou náročných dnech chceme jen nějakou oddechovku. Však jsme se na Korsice vyřádili dost. Váháme mezi dvěma variantami: delším kaňonem, plavacím, krajinově zajímavým (ale dost komerčním) a dvěma krátkými, téměř naproti sobě umístěnými, ale neznámými kaňonky. Volíme první variantu - Almbachklammm, stačí jeden. Je celkem brzo ráno, žádní komerčňáci tu zatím nepobíhají. Navlíkáme pětku neopren a mizíme pod přehradu.
Obr. č. 5 – Pod přehradou v gumě (http://canyon.carto.net/cwiki/bin/view/Canyons/?topic=AlmbachklammCanyon)
Už od začátku se kocháme soutěskou. Nikdy bych to ze silnice do tohohle údolí neřekla. Nejdřív terasovitý vápenec, pak balvany slepence, nádherná studená jezírka a vodou vymleté mísy. Plavání se střídá se skoky a pak se nečekaně soutěska otevře a už je tušit konec zábavy. Myslím, že to stačilo, byl to parádní přírodní aquapark. Ze silnice cestou zpátky k autu sledujeme v údolí nejméně tři komerční skupiny a říkáme si, že je dobře, že jsme nemohli dospat.
Obr. č. 6 – Klikatý plavací úsek
Obr. č. 7 – Bradkův seskok, já jsem si to slanila :-)
Napsala: Petra, Fotky: Bradek
Žádné komentáře:
Okomentovat