15.-28.7.2009
„Základními potřebami turisty na Korsice jsou pevné boty a plavky.“ říká jeden turistický průvodce a má plnou pravdu. Pro Sředoevropana snad ještě opalovací krém a pro nás ještě 400 metrů lana…
ST, Den nultý
Ten využíváme k dopravě k trajektu odjíždějícího z Livorna. Celkem 1000 km (12 hod) cesty si zpříjemňujeme alespoň návštěvou Pisy. V zákazu zastavení (a koloně jiných aut) necháváme stát oktávku a jdeme na prohlídku. Turistů je všude mrak a nejvíc otravní jsou prodejci brýlí, kteří se nám neustále snaží prodat sklenice (glass). Večer trávíme na pláži a za tmy pak jdeme hledat kemp. Nacházíme jeden i s živou hudbou. My však chceme spát, což je pro Italy nepochopitelné.
Obr 1. Turistické památky v Pise
ČT, Den první
Po brzkém ranním probuzení, kdy to Italům vracím tím, že místo odemčení auta spouštím alarm, vyrážíme do Livorna. Je to přístavní město, jak má být. Všude nekonečné haldy námořních kontejnerů, spousta silnic a hlavně spousta plotů mezi nimi. Ty způsobí, že trochu bloudíme, a když jedeme podruhé kolem chlápka, co nám gestem naznačuje „jeďte kamkoliv jen ne sem“, Sebo se neudrží a s větou: „Ty na mě chlapečku mávat nebudeš...“ vyráží shánět informace. Dozví se, že sem ne… Nakonec ale nacházíme ty správné „gate“ a posléze i všechny naše spolukorzikisty.
Po nalodění pak fascinovaně koukáme na manévry v přístavu, posloucháme hudbu ala Titanic a doufáme, že když je 35 °C (308,15 K), tak se po cestě kry vyskytovat nebudou. Zapínám GPS a zahajuji námořní navigaci. Po chvíli nás zmáhá nuda, a tak jdeme ochutnat trajektovou kávu, otestovat záchody, prohlížet mapu Korsiky a u všeho, jako správní námořníci, pijeme rum.
Obr 3. Na palubě trajektu Corsica Ferries
Večer pak přejíždíme do Corte, kde již Lukáš s Martinou našli nejvhodnější kemp Tuani v údolí Restonica. „Na čundru ve Chřibech bych tady nespal, ale za deset éček…“ uvádí nás Lukáš do zarezervovaného koutku. Korsika je holt hornatá země a tak jsou hornatá i místa ke spaní. Mezi stromy hned vmáčkneme náš obrovský stan Coleman a prožíváme první večerní pohodu s plkáním, vařením večeří a popíjením chlazených Zubrů a piva z řeky.
PÁ, Den druhý
Na druhý den jsme se rozhodli absolvovat „bezlanový“ canyoning – údolí řeky Tavignano. Trošku nás deprimuje dlouhý pozvolný nástup v ukrutném vedru, o to nadšenější ale jsme pak, když narazíme na potok, a tak nám ani nevadí, že mezi koupajícími se dětmi v plavkách zde vypadáme v neoprenech, helmách, vestách a gumákách trochu jako banda přiopilých terminátorů.
Obr 4. Skok 8 m
Zhruba ve dvou třetinách oficiální délky kaňonu vylézáme zpět na stezku, protože dál už by to asi nemělo cenu. Při návratu pak pozorujeme pevnost v Corte ozářenou večerním sluncem. V kempu jsme po osmé utahaní jak Londonovi psi. Jediné, co kromě jídla ten večer stihneme, je domluvit se, že zítra bude „taktrochuresťák“.
SO, Den třetí
V rámci „taktrochuresťáku“ (na pořádný resťák není čas!) vyrážíme proti proudu potoka Manganellu, kde průvodce slibuje několik pěkných kaskádovitých jezírek. Ačkoliv přesně nevíme, co si pod tím představit, postupujeme, dokud nenarazíme na 15 m vysoký vodopád. Protože chceme ten den stihnout ještě lezení, prohlašujeme vodopád za kaskádovité jezírko a vracíme se k autu.
Cestou nás však nasaje atmosféra místní hospůdky a tak si na zahrádce dáváme místní pivo (Pietra) v lahvi 0,25 l, kafe a vínko. Při placení se hospodský naoko roztrpčí, že máme jen pdesátieurovky, ve skutečnosti se však rozlítostní, že máme padesátieurovky a už odcházíme. Lezení ale nepočká.
Lezecká oblast má tu výhodu, že je to 50 m od auta (50 vzdáleností i 50 výškových – na Korsice typické), ale zase má tu nevýhodu, že z lezení zde bolí ruce. Lezeme spíše krásné než těžké cesty a radujeme se ze zajímavých skalních tvarů. Obzvlášť z těch, za které se dá vhodně držet. Se západem slunce, kdy už jsme z odpočinkového dne celkem hotoví, se vracíme do kempu.
Po setmění se rozpoutává silný vítr a obloha se zahalí černými mraky. Situace byla typicky bouřková a opravdu, počasí nám tu noc ukázalo, co na Korsice dokáže. Za noc napadlo asi 0,001 mm srážek. Z pohledu statistiky deště na Korsice to však znamenalo, že následujících 10 dní pršet nebude.
NE, Den čtvrtý
Budíme se do chladného ale jasného rána. Dobře víme, že tohle se už nemusí opakovat a proto jsme hned rozhodli využít tento chladnější den pro pobyt na horách. Přesouváme se do sedla Col de Verghio s cílem dobýt „korsický Matterhorn“ Paglia Orba. V sedle silně fouká, a tak jsem se ještě rozhodl přehodnotit oblečení a užít i klimatexové spodky. Hned za sedlem však foukat přestalo a já jsem se začal potit, což mě vydrželo po celý zbytek dne. Hbitě stoupáme kolem kamenného stavení místního pasáka koz a dál podél vrchního toku potoka Golo (ano, zde je již nejdelší korsická řeka jen potok), až v 1500 m.n.m střetáváme míchačku. Místní zde budují nový mostek přes potok. Zanedlouho se nám objevují výhledy na Paglia Orba, a jen o chvilku později se kocháme výhledem na moře. Zde se rozhodujeme, zda budeme dál pokračovat po zelené značce, kterou jsme našli v mapě a vypadá jako úžasně divoká stezka jdoucí přes vrchol vedlejší skalnaté hory. Nakonec to ale zamítáme a pokračujeme po vrstevnici k chatě a odtud do sedla, kde se napojíme na vytouženou zelenou značku. Dle GPS cesta v sedle končí, ale kdo by věřil elektronickým hračkám. V sedle fascinovaně koukáme na kolmou stěnu sousední hory, kterou má přicházet naše zelená značka. Říkáme si, že autoři mapy musí být idioti, když v takové stěně ani nenaznačí ferátu, ale jen do okamžiku, než se podíváme do legendy, kde je u zelené čáry vysvětlivka „restricted area border“…
Naším směrem však jsou mužíky a tak stoupáme přibližně kolem mužíků na vrchol. Vrcholová svačina a foto jsou skoro povinností, ale času není nazbyt, tak po hodince a půl kochání vyrážíme. Cesta z „kamenné čepičky“ dolů je snad ještě divočejší nežli nahoru, ale my máme lezení rádi, zvláště pak v komínech. Pod chatou obdivujeme obrovské žulové kvádry, které zde leží jako pohozené, až dojdeme opět k potoku Golo. Po celém dni v pohybu v teple (a v podvlíkačkách) neodolám a společně s Lukášem se nořím do hluboké modravé tůně. Cestou se neudržíme a zakupujeme u pasáčka koz pochutiny. Tradiční crépes (palačinky) s marmeládou a Sebo s Lindou kupují ovčí sýr, který si oblíbil hlavně Jindra, protože měl podobné aroma jako teď jeho nohy. Po 9,5 hod jsme opět u auta.
Obr 5. Lezení pod vrcholem Paglia Orba
PO, Den pátý
Aktivity, které bychom chtěli dělat v okolí Corte by nám ještě vystačily na čtrnáct dní, ale takhle je to tady všude. Po ránu tedy balíme a přejíždíme kus na jih směrem k sedlu Bavella. Cestou se zastavujeme u moře na krátké vykoupání, ale východní pobřeží tvoří spíš nížiny a písečné pláže a není to tedy až tak zajímavé. Na pláži je však hadice k osprchování, takže se po zbytek dne nemusíme cítit jak párek v přesolené brkaši. Námi vytipovaný kemp (U Rosumarinu) je plný, a tak nezbývá než popojet kus dál od Solenzary směrem na Col de Bavella a najít mnohem lepší a levnější kemp. Lukáš využívá francouzštinu z gymplu, protože kempař na anglicky řečenou větu „…mluvím anglicky…“ ve francouzštině odpovídá „…a já mluvím Francouzky…“, nakonec jsme ale dostali exkluzivní místa 100 m (tentokrát pouze vzdálenost) od úchvatně teplé řeky.
Večer ještě vyjíždíme do sedla Bavella, a věnujeme se lezení. Úžasné tvary, úžasné výhledy a zkrátka perfektní lezení. Jediným „škraloupem“ je cesta s kilometrovým převýšením z kempu, na což si ale člověk po pár dnech na tomhle hornatém ostrově zvykne. Dojezd do kempu opět se setměním.
Obr 6. Lezení v sedle Bavella
ÚT, Den šestý
Dnes je v plánu canyoning. Není to ovšem ledajaký canyoning, ale potok Purcaraccia, který je opravdu velmi krásný. Nevíme to však jen my, ale ví to i místní canyoningové agentury, takže je tu celý den docela plno. To víme ale zase my, a tak vyrážíme po sedmé z kempu. O půl deváté jsme na místě a opravdu, před devátou zastavuje u silnice jeep s haldou lan a neoprenů a vyskakuje fousatý postarší chlápek (evidentně guide) a krásně se na nás usmívá. Když pochopí, že nejsme zákazníci, ale samostatná parta, usmívá se už méně, a tváří se tak, jak by se asi tvářil každý z nás, kdyby mu 500 euro odešlo po cestičce do lesa.
Nástup jdeme po druhé straně než všichni ostatní, ale zdá se, že je to také možná varianta. Při převlékání u potoka na mě začne najednou z dálky něco volat nějaký guide od skupiny dětí. Snažíme se mu anglicky vysvětlit, že francouzsky nerozumím, ale blábolí něco stále dál. Až z mého tupého výrazu pochopí, že to se mnou nehne, odchází i s dětmi opodál se převlékat. Lukáš z jeho vystoupení porozuměl jediné věci, a to že na mě vykřikoval „..ale ty mě dobře rozumíš…“. Asi to byl… Francouz.
S davem komerčních kaňonářů v zádech moc neváháme a pouštíme se z první skluzavky. Pak následuje cca 30 m slanění, pod nímž se oblékají další kaňonáři (nevím proč pod ním, asi málo zaplatili), tak děláme všechno proto, abychom je předběhli a mohli se při skocích trefovat jen mezi kameny a ne ještě mezi dav neopreňáků. To se nám taky daří, a poněvadž seskáčeme některé věci, které oni slaňují, získáváme náskok. Můžeme si pak v klidu a pohodě užívat následující úžasné skoky a dlouhé skluzy, až se dostáváme nad největší kaskádu 40 m. Je opět rozdělena na dva úseky, tak ani nemusíme svazovat lano a slaňujeme přímo vodopádem. Následuje mírně adrenalinový skluz 5 m a další skoky a malá slanění a po 2 hodinách se ocitáme v místě, kde stezka vychází z kaňonu. S heslem v nejlepším přestat se vydáváme po suchu k autu.
Obr 7. Kaskáda 30 m v kaňonu Purcaraccia
Odpoledne se vydáváme do Solenzary prohlédnout přístav. Nejvíce nás zajímá přístavní benzínka pro lodě, kde zrovna čepuje chlápek naftu a pokuřuje, velký pojízdný jeřáb na transport lodí z auta na vodu, a stará dřevěná rozeschlá bárka oblepená mořskými živočichy, která okamžitě probouzí naši fantazii. Večer nacházíme pěknou terásku „ala Havaj“, kde chceme povečeřet a rozloučit se s Maruškou a Víťou, kteří nás zítra opustí. Absolutně ničemu nerozumíme, což číšník rychle pochopí, a začne nám ve francouzské angličtině hrát divadlo, kde postupně imituje všechny mořské živočichy. Jeho vystoupení bylo velmi zábavné, ale nevíme zase nic, a tak vybíráme víceméně odhadem. Jídlo je ale výborné a tak nám ani až tak nevadí, když se na závěr pokusí naúčtovat deset euro navíc. Zapomíná ale, že jsme Češi a všechno si přepočítáme. Linďáč pak chvíli trpí „komplexem příliš drahé ryby“ a odmítá si cokoliv kupovat. Po pár sklenkách korsického vína v kempu je ale všechno zase v pohodě.
Obr 8. Teráska "ala Havaj" v městečku Solenzara
ST, Den sedmý
Už se začíná blížit i odjezd z této části Korsiky, a tak chtějí všichni stihnout, co to ještě půjde. Nakonec to dopadá tak, že všichni odjíždíme do sedla Bavella, kde Sebo s Lindou věnují den lezení a my ostatní vyrážíme na krátkou, ale výživnou túru na věž III. Stoupáme a vzápětí zase klesáme podle popisu v průvodci, když se však konečně ocitáme v sedle mezi věží II a věží III, zachvacují nás smíšené pocity. Věž III, na kterou jsme mířili podle průvodce se neshoduje s krásně špičatou a skalnatou věží, na kterou jsme po celou dobu koukali a těšili se. Nakonec se rozhodujeme, že vyzkoušíme neznačený (přesto evidentně používaný) chodník na špičatou věž II.
Chodník se stává čím dál kolmějším a kolmějším, a když se (už spíše lezeckou technikou) dostávám k první skobě, chodníkem se už příliš nazývat nedá. Kolem několika dalších skob a smyc v lezeckém terénu obtížnosti zhruba III se dostáváme k velmi nepříjemnému místu. Hladká stěnka s kruhem uprostřed se tyčí přibližně 5 m nad námi. Expozice jak kráva, na pohorky titěrné stupy, chyty chybí. Chvilku ve stěnce popolízám doprava a doleva a prázdnou rukou smutně cinkám o kvalitně provedený kruh. Za chvilku jsme zase pod stěnou a radíme se, co dál. Když však oči jeskyňářovy zavadí o komín v levé části stěnky, netrvá to dlouho a už vzlínáme komínem vzhůru. Situaci dál komplikuje suť hrozící spadnutím na kamarádovu hlavu, ale jinak je lezení už vcelku jednoduché. Pod vrcholem zdravíme dvojici horolezců, kteří se na nás tváří jaksi moc přísně, a tak nečekáme na setkání, vrcholové foto a rychle zpátky do sedla.
Obr 9. Náčrt cesty na věž II
Dole nás čeká Ivča, která pak ještě s Jindrem vyráží na vrchol věže III, Lukáš s Martinou chcou chvilku odpočnout a Bradek s Petrou vyráží směr sedlo Bavella hledat Seba s Lindou a domluvit se s nimi na odjezdu. Slunce dneska opravdu pálí, a tak když dorážíme do sedla, motáme se jak Němci na autodromu. Pod sedlem si tedy dopřáváme silně chlazené pivo a vyčkáváme na odvoz do kempu.
V kempu na nic nečekáme a ihned běžíme v plavkách k jezírku na řece. Blaženě skáčeme do teplé, ale osvěžující vody a popíjíme pivo a, jak to tak na vodě bývá, mlsáme i rum. Za chvilku přijíždí zbytek osazenstva a začíná párty, jaká vás může potkat jedině v soukromém bazénu nejlepšího hotelu a nebo na Korsice. Skáčeme, potápíme se, plaveme, necháváme plavat piva a všechno zběsile dokumentujeme. Večírek pak pokračuje, když až do pozdních hodin kopeme na prašném parkovišti s hakysem. Zastaví nás až tma.
Obr 10. A takhle je to na Korsice všude...
ČT, Den osmý
Zase přejezd. Tentokrát míříme na západní pobřeží, ale cestou máme ještě v plánu canyoningový highlight výletu – Piscia di Gallu. Po obhlídce stavu v přehradě nad kaňonem a víceméně neúspěšném pokusu o přeložení tabulky v průvodci začínající Attention jdeme na to. Za chvilku jsme od auta u kaňonu a koukáme na šílené množství vody valící se kaňonem. S konstatováním, že tohle bude maso, se vrháme do vody, procházíme opět mezi koupajícími se dětmi a po chvíli už se dostáváme do zúžené soutěsky. Voda se s hučením valí přes první 5 m stupeň. Po chvilce váhání slaňujeme bokem vodopádu a obhlížíme další terén. Voda padá do marmitu, následuje proud, a pak už voda mizí za hranou dalšího stupně. Navážu se na lano a s jištěním se vrhám na traverz proudu. Jakmile jsem na druhé straně, musí přijít to, co jsme odkládali, dokud to půjde. Stahujeme lano z prvního stupně a tím si definitivně uzavíráme cestu zpět. Nad prvním stupněm koukají zvědavci a vypadají, že chcou vidět krev nebo alespoň mrtvolu. Pokračujeme tedy dál přes několik dalších traverzů. Komunikace funguje do jednoho metru, pak už řev diskutéra přehluší řev vodopádů. Před námi se začíná otvírat prázdnota a my víme, že už se dostáváme k závěrečnému vodopádu 60 m. Vydám se vystrojit nejdelší slanění po připraveném, velmi exponovaném traverzu a přemýšlím, jak dlouho bych tady asi visel, kdyby mě dolů upadlo naše 100 m lano. Asi dlouho. Slanění si pak užívám namax nejen kvůli úchvatným výhledům a svítícímu slunci, ale také díky klouzavé skále a 250 l/s padajícím okolo mě. Dole po přistání na kluzké kameny se mi nedaří vymanévrovat se ven a nakrátko se ocitnu pod proudem vody. Bušení na helmu je tak silné, jako by se přeze mě přehnala rodinka korsických prasátek. Postupně slaňují všichni ostatní a nakonec Jindra na protiváhu.
Obr 11. Traverz v Piscia di Gallu
V rámci převlíkání pod vodopádem, kde kaňon končí, jsme pošlapáni davem turistů, tak se radši moc nezdržujeme a vyrážíme na cestu parnem k autu. Cestou cítíme podivný smrad spáleniny, ale nevěnujeme mu pozornost. Ovšem jen do chvíle, než uvidíme z auta obrovský sloup kouře stoupající vzhůru. Zjišťujeme, že potřebujeme jet právě tímto směrem, a za chvíli už nás předjíždí hasičské auto a uzavírá silnici, kterou chceme jet. Objížďka, kterou jedeme, je asi o 30 km delší, což představuje zhruba hodinu jízdy po úzké silnici plné serpentin a horských sedel. Dál pak projíždíme přes Ajaccio až do přímořského městečka Porto, které září ve tmě pod námi. Ubytujeme se v kempu, kde nás kempař překvapí slušnou angličtinou. Rychle usínáme a plánujeme na zítřek odpočinek.
Obr 12. Sloupec kouře cestou na západ
PÁ, Den devátý
Vstáváme pomalu a později, než obvykle. Snídáme dlouho, rozvážně a zodpovědně. Krásně přejezení a zpocení pak odcházíme do Porte na prohlídku. Obhlížíme přístav, zátoku, obchůdky s uzeninami a nakonec i písečnou pláž, kde trávíme zbytek dne. Hned nás zaujmou lesknoucí se nýty na skalkách přímo u pláže. K večeru už nevydržíme, vyrážíme pro lezecký materiál a sápeme se po nich. Nevýhoda je, že když už je konečně správná teplota na lezení, je už úplná tma. Užíváme si ještě západ slunce nad mořem a dlouho pak ještě sedíme na pláži a povídáme. Nakonec však nezbývá než odjet zase do kempu spát.
Obr 21. Porto
SO, Den desátý
Po všemožných rozhodnutích, změnách a debatách se nakonec rozhodujeme navštívit canyon Ziocu (korsicky Zoicu), kus cesty do vnitrozemí. Cestou autem sledujeme rozstřílené a posprejované francouzské názvy vesnic a ztopořené ploché kameny, které lemují silnice místo svodidel. Projíždíme ještě kus za vesnici Soccia po silničce, která podle mapy nevede vůbec nikam. A skutečně, silnice za chvilku končí vysoko nad vesnicí malým prašným parkovištěm. Poblíž stojí typická bouda, kde prodávají zmrzlinu a crépes, a u parkoviště postávají znudění oslové. Chvilku dumáme, zda bude nutné dál pokračovat na oslech, ale pak se dohodneme, že to už vezmeme po svých. Převážíme jedno auto kus níž, abychom sem nemuseli po vylezení z kaňonu zase stoupat. Z boudy k nám přichází chlápek, a evidentně se chce bavit. Naštěstí umí i trochu anglicky a říká, že je „canyoning teacher“. Překvapivě, místo očekávaného nepříjeného rozhovoru nám radí, kde je možné canyoning ukončit, kde je vhodné nechat auto, a prosí nás, abychom neužívali jeho lana v kaňonu. Slibujeme tedy a vyrážíme po stráni proti proudu potoka.
U mostku přes řeku se převlékáme a skáčeme hned prvních několik menších skoků. Kaňonem profukuje studený vítr a tak si užívám sarkastické poznámky o „ideální variantě“ trojkové neoprenové kalhoty a tričko. Po krátkém slanění je Lukáš natěšený na dva skoky naznačené v topu – 10 a 6 m. O to větší je jeho zklamání když zjistíme, že 10 m stupeň jsme nejspíš už omylem slanili. Na šestimetrovém tedy alespoň nachází ten nejvyšší bod a vrhá se do pukliny s vodou pod ním. Následujeme ho i my všichni ostatní, a za chvíli se objevíme nad nejzajímavější částí kaňonu. Voda se tady valí přibližně 20 m puklinou, jejíž dno se ztrácí v nedohlednu pod vodní hladinou. Po slanění všech přichází na řadu protiváha pro posledního. Já slaňuju a Jindra nasazuje osmu plovaje na vodní hladině a volá: „Můžeš, ale rychle“. Vrhám se tedy do slanění, a když dojedu na vodní hladinu za ním, ploveme tam jako dvě kubánské mandarinky v kanále a začínáme stahovat lano. To padá s plesknutím na hladinu a pomalu se noří do hlubin (nojo, plovoucí canyoningové lana nemáme). Namotávám ho tedy do ruky (a jak se pak ukázalo, Jindra zbytek okolo nohy) a plaveme 30 m v puklině k ostatním. Následuje krásné slanění 15 m do marmitu a opět další plavání. Po chvíli se ocitáme v místě, kde je možné opustit kaňon a vrátit se k hornímu autu. My však chceme dobojovat až do konce (a navíc už tady tolik nefouká, tak si to docela užíváme) a vydáváme se tedy všichni dál. Koncové části spíše docházíme po kamenech, čímž jsme získali potřebnou teplotu pro proplavání se v závěrečné tůni. Sestup kaňonem nám zabral 4 hodiny. Po návratu k autu jsme řádně vymáchaní i uchození, takže se těšíme na zítřejší odpočinek u moře.
Obr 22. Puklina s vodou v Kaňonu Ziocu
NE, Den jedenáctý
Na dnešek jsem si Peťou naplánoval kromě ležení u moře půjčení see-kayaku pro dva a obhlídku útesů z moře (mělo sloužit jako náhrada za vápencové útesy Bonifaccia). Chlapík z půjčovny nám však vysvětluje, že je příliš silný vítr a kajak nám nepůjčí. Věta „try it again tomorrow“ na nás má spíše dráždivý účinek, když si uvědomíme, že zítra už odjíždíme domů. Vydáváme se tedy na pláž a řádíme ve vlnách, které vytváří onen silný vítr. Používáme svoje těla jako surfy a necháváme se vyvrhovat na břeh, společně s řasami a igeliťáky, které vítr přinesl k pobřeží. K večeru nás však znovu přitáhne lesk nýtů ve stěně nad pláží a tak lezeme všechno, co jsme minule nestihli. Když v jedné cestě vidím matičky nýtů, které jsou od slaného vlhkého vzduchu zkorodované tak, že se při doteku zcela udrolí a plaketa pak drží jen na rzi, chápu vykřičníky v průvodci. I přesto, že je dnes skála zasolená a vlhká víc než jindy, užíváme si lezení, dokud není slunce těsně nad obzorem.
Pak se přesouváme do vytipované restaurace v Portu a oddáváme se kulinářský zážitkům. Někdo dává pizzu a někdo korsické menu, které má podle ceny až tři chody, zčehož v každém chodu je výběr ze tří docela různých jídel. K tomu popíjíme víno z karafy (které je zároveň i finančně nejvýhodnějším pitím) a já okouším aperitiv Cap Corse. Po třech chodech a třech hodinách chuťových orgií jsme uspokojení i příjemně najezení.
Lukáš, Marťa, Jindra a Ivča odcházejí strávit noc na pláž. Naše auto se vrací do kempu na poslední korsickou noc.
Obr 23. Pohoda v pizzerii v Portu
PO, Den dvanáctý
Díkybohu jsme na Korsice měli docela málo věcí a tak balení probíhá relativně v klidu. Není však času nazbyt, protože musíme být po poledni u trajektu. To se nám také daří (i přes Lukášovo napínání s docházejícím benzínem) a kolem jedné hodiny už opět posloucháme „Titanikovské“ melodie na palubě. Cesta zpět už nám nepřipadá tak dobrodružná jako při cestě sem a tak ji trávíme spíš čtením a poleháváním. Někteří ještě netakticky otvírají průvodce, deprimují se tím, co všechno jsme nestihli, a raději ho zase rychle zavírají. Je to o to horší, že víme, že tak, jak můžeme kdykoliv zajet do Rakouska, do Slovinska, nebo do Itálie, sem to tak jednoduše nejde. Když se poslední horské štíty ztratí v oparu moře, uvědomujeme si najisto, že Korsika 2009 je za námi. Vzpomínek je však tolik, že se zatím ztrácí samy v sobě a motají dohromady, a tak celé to dobrodružství zažíváme znovu, a snad ještě intenzivněji, když se pak doma probíráme fotkami. Když ukládám do skříně stometrové lano, okamžitě vidím obrázek ohromné vodní masy padající do šedesátimetrové hloubky a v žádném případě si nechci připustit, že tohle dobrodružství pro letošní rok skončilo.
Napsal: Bradek
Fotky: Bradek, Petra, Sebo, Linda, Lukáš, Martina, Víťa
Žádné komentáře:
Okomentovat