Doufal jsem, že se něco stane a nebudu muset odjet. Nic se nestalo a tak jsem tady, ve Skotsku, v zemi která se musí zažít na vlastní kůži.
Vše je připraveno pro přílet rodiny na prodloužený víkend. Dostávám „povzbudivou zprávu“, že Radek je ještě „trochu nemocný“ a Linda právě ochořela poté, co potvrdila let. Nenápadně podporuji myšlenku odletět „za každou cenu“, tvrzením, že vzduch na západním pobřeží neobsahuje žádné bacily a těch pár, co si dovezou z ČR, vyhubíme pravou moravskou meruňkovicí.
A kupodivu skutečnost nebyla daleko od pravdy. Po „odpočinkovém“dni, v němž se střídaly procházky s „indoorovým“ posezením, byla vyslovena otázka:
„A co zítra?“ Navrhl jsem dlouho připravovaný i odkládaný projekt Curved Ridge. Věděl jsem, že takový výstup na hranici lezení a vysokohorské turistiky
existuje v oblasti Glen Etive a v mapě jsem měl čtyři tečky fixem, které udávaly směr výstupu. Můj návrh byl přijat, respektive nikdo nebyl proti.
Neděle 11. 10. 2009 Počasí vypadá slibně. Nejprve projíždíme celé údolí až do Glen Etive, abychom se seznámili se situací.
Neplánovaně jsme zastavili u vodopádů, nad nimiž se leskly smáčené východní stěny Buachaille Etive Mor.
Vracíme se na parkoviště, odkud vede turistická stezka pod stěny. Směřujeme pod východní stěny a kocháme se drobnými vodopádky i
výhledem na pravou skotskou pustinu táhnoucí se daleko na severovýchod.
Doufáme, že výstup je natolik populární, že bude v terénu dostatek stop po předchůdcích, které potvrdí náš „orientační jemnocit“.
A je to tak, vzhůru k vodopádu (tam ve skalách nahoře vidíme pohybující se postavy), první „mužik“ (a taky poslední). Stoupáme v mohutném oblouku nad pás skal a dále střídavě roklí a žebrem pod stěny.
V sedélku za věží si upřesňujme orientaci. Nad námi krásně zrousané skály ohraničené hlubokou strmou roklí a za ní dvě postavy blížící se ke skalnímu žebru.
Je nám jasné, že někde je chyba. Zdá se, že je to jasné i chlápkovi, který na nás něco volá ze správného pilíře. Po našem bodrém „o yes“ se již věnuje pouze svému kolegovi, který se očividně na skále necítí jistě. Naši nejistotu zahání dobře načasovaná svačina s krásnými výhledy. Pozorujeme postavy na pilíři (nu což, nebude to „on sight“, ale „flash“). Pak se kousek vracíme a znovu stoupáme pod to správné žebro. Není to tak hrozné, jak to vypadalo z dálky.
Stačí jenom lézt, lézt a lézt.
Vrcholek nás odměňuje výhledem na dlouhé zelenožluté stráně, na zrcadlící se hladinu moře s peřinou z těžkých mraků a to vše přizdobeno duhou.
Sestup je po západním hřebeni do sedla a odtud obrovským žlabem na turistickou cestu. We enjoyed it!
Napsal: Borek, Fotky: Borek, Marcela
Žádné komentáře:
Okomentovat