2.6.2007 Cesta přehradou tam a zase zpět...
Jedna z akcí spotrovního charakteru. Naplánovali jsme si přejezd Vranovské přehrady od chaty k hrázi, od hráze do Dyje a zase zpátky na chatu. Povedlo se nám to na mořském kajaku zapůjčeném od Vítě. Dohromady jsme ujeli asi 45km za 8hod.
Když nám Víťa po návratu z Polska vykládal o dvojmístném mořském kajaku, velmi mě to zaujalo a dostal jsem taky chuť podniknout nějakou jízdu dálkového typu po klidné vodě. Když jsme nedávno zase dostali pozvání na pěknou chatičku na břehu Vranovské přehrady, začal ve mě zrát odvážný nápad. Napadlo mě totiž, že na tomto mořském kajaku přejedeme celou Vranovskou přehradu. Ovšem co by to bylo za výlet, kdybychom se nechali dovézt k Dyji na začátek přehrady a nechali se pak zase vyzvednout u hráze. Rozhodli jsme se tedy, že nejprve vyjedeme od chaty u Chvalatické zátoky směrem k hrázi, otočíme se a pojedem zpět na chatu. Druhá fáze bude vyjet zase nahoru až do Dyje, a pak tradá zpět k chatě.
Doma před odjezdem jsem kromě trošku problematického zajištění kajaku od Vítě, který byl tou dobou v Rumunsku (skutečně v té zemi, né že byl na mol!), začal plánovat cestu. Resp. jsem otevřel na internetu mapu a pomocí měřítka vzdálenosti jsem postupně vyklikal lomenou čáru po celé přehradě a musím se přiznat, že číslo 23,15 km mě trochu překvapilo, zvlášť při pomyšlení, že to musíme zvládnout dvakrát...
Na chatu dorážíme v pátek kolem jedenácté a popíjíme ještě chvíli víno s mámou mé drahé Petry a s Lindou, mou sestrou, které jely s na chatu s námi. Tehdy jsem Petře oznámil, jak je to ku... daleko a tak jsme šli radši rychle spát, abychom měli dostatek sil.
Ráno po krátké snídani v deset :-D nasedáme na kajak. Před sebou máme přes čtyřicet kilometrů po klidné vodě. Zpočátku se mi to nezdálo tak moc, ale když jsem si uvědomil, že na řekách jezdíme nejvíc tak pětadvacet a to po vodě, která teče, trochu jsem to přehodnotil. Bude to dřina. Vyrazili jsme a asi za hodinu jsme byli u hráze, kde jsme se protáhli, napili a mazali zase zpět. Při návratu zpět k chatě bylo asi poledne a tak jsme neodolali skvělým na ohni pečeným kuřecím částem a pořádně se najedli. Času ale ně mnogo a tak po obědě rychle vyrážíme kolem Kapu u Chvalatické zátoky směrem do Dyje.
Počasí nám celkem přálo a tak jsme spokojeně pádlovali stále další a další kilometry, probírali kdeco a především to, jak je to asi ještě daleko. Cestou jsme se kochali krásným hradem Cornštejnem, který jsme si díky meandrům přehrady prohlédli ze všech stran.
Pak už jsme opustili známá místa přehrady a vydali se do míst, kde už jsme další zákruty a délku přehrady odhadovali jen z plánku. Po projetí několika zatáček jsme volali radostně jak obdarované děti, neboť jsme v nevelké dálce spatřili zúžení přehrady a hladinu porostlou rdesnem, a tak jsme se dovtípili, že jsme již za chvilku v řece.
Najeli jsme do porostu rdesna a slavili vítězství. Podmínkou ale bylo, že musíme vidět, že voda teče a pak jsme oficiálně v řece. "Tak za tu zatáčku ještě dojedeme", řekli jsme si a už jen tak pozvolna pádlovali k meandru. Meandr byl celkem ostrý, takže jsme se neradovali dlouho. Za ním se nám totiž ukázala část přehrady tak dlouhá, že jsme se koukali, jestli nezpozorujeme zakřivení zeměkoule. A tak jsme pádlovali dál. Trvalo to ještě poměrně dlouho, než se koryto skutečně zúžilo a na plovoucích nečistotách jsme zpozorovali proud, který nám neomylně hlásil, že už jsme v řece. Byli jsme tedy na konci, ale jen přehrady, né cesty. Po krátkém občerstvení jsme vyrazili k chatě.
Na začátku zpáteční cesty se objevila první výraznější únava a bolest rukou začla být téměř neúnosná. Začli jsme hodně odpočívat a cesta se tím pádem začla hrozně táhnout. Skoro jsme se po přehradě neposouvali a přitom už bylo kolem půl páté a podle plánu jsme měli v osum být na chatě. Do toho začlo pršet a tak byla situace zoufalá. V jednom okamžiku, kdy už to opravdu nešlo jsme si řekli: "Teď zkusíme alespoň na chvilku zabrat co to dá, ať se trochu posuneme!" V první chvíli se zdálo, že to nedá vůbec nic, ale pak jsme se rozjeli, svaly veškerou křeč, která nás dosud provázela, vzdaly a tak jsme jeli a jeli, že jsme málem přejeli místo, kde se přetahuje loď, aby se zkrátila cesta o jeden opravdu prudký meandr. Ne že by pak svaly už nebolely, ale bylo nám to jaksi jedno a už jsme jen tak mechanicky máchali po vodě, a přibližovali se k chatě. O to lepší pak bylo maso z večerního ohně. Večer ještě dorazila Petřina neteř Vendulka a zvědavě se vyptávala na naši cestu. Dlouho jsme vykládali, ale únava byla nakonec silnější.
V neděli bylo beznadějně deštivé počasí. Navíc jsme byli z velkého výletu celkem strhaní a tak chuť na žádné velké pádlování nebyla. Stejně jsem ale vyhlásil, že když už tam svou Pyranhu mám, přece nezůstane opřená v koutě a naskočil jsem na vodu na krátké pohrání. Brzy se zase ale silně rozpršelo a tak mě počasí vyhnalo z vody.
Nezbývalo, než se naložit věci do lodí, s nimiž jsme já a Petra přejížděli k autu a vyrazit na cestu. Už na první protočení jsem poznal, že start mé Karkulky, tedy červeného Formana nebude úplně bezproblémový. Vlhko jí nedělá dobře a poškozená izolace na kabelu od cívky tomu moc nepřidá. Po krátkém přemlouvání, pochválení jejích předchozích výkonů a přemotání kabelu izolačkou však naskočila a pak už nebyl problém. O zapařenu, které vzniká v autě, kam nastoupí pět zmoklých lidí a jeden pes, asi nemusím nikomu vyprávět. Blééé.
V Moravských Budějovicích jsme zajeli k Petřiné sestře na oběd a nacpaní a unavení vyrazili domů. Cesta ubíhala překvapivě rychle a tak jsme byli doma dostatečně brzo na to, abychom se stačili psychicky připravit na následující pracovní týden.
Účastníci akce: Bradek Nejezchleb, Linda Nejezchlebová, Vendula Petrová, Jiřina Tomanová, Petra Tomanová
Žádné komentáře:
Okomentovat