Blížil se konec srpna a s ním se vtírala deprese z konce prázdnin. Už mi zbýval jen jeden týden, ze kterého ještě tři dny ukousla Ráďova brigáda v Praze.
Já jsem je doma proseděla u knih a internetu, abych našla nějakou akci na rozloučení s prázdninama.
Den 1: Takže ve čtvrtek brzo ráno vyrážíme na poloslepo do oblasti, která nebývá okupována turisty a nikdo tam nebrání šetrnému táboření v přírodě.
Jmenuje se Nízké Taury. V ruce mám jen mapu Rakouska, zjištěnou nejrychlejší cestu do Rottenmannu a tři cestopisy vytisknuté z netu.
Zbytek uvidíme na místě. Chceme si dát přechod hřebene Rottenmannských Taur, na takové akci jsme letos ještě nebyli.
Cesta přes Vídeň po dálnici se ukazuje jako dobrá volba, i s přestávkami to netrvalo víc než čtyři hodiny.
Po krátkém intenzivním nabalení volíme obtížnější nástup Z Rottenmannu (674 m) přes Stain am Mandl (2043 m). Cesta na Rottenmann Hütte (1649 m) je pro nás příliš snadná,
chceme ještě dneska překročit 2000 m. Z popisu víme, že tu před pár lety řádila vichřice a vytvořila obrovské polomy, takže cesta byla nějakou dobu neschůdná.
Proto nás ani nepřekvapilo, že je to poněkud hůř značená neprošlapaná „diretissima“. Nakonec zjišťujeme, že cesta, po které šlapeme,
je zřejmě nějaká starší trasa nebo jen značení oddělující pozemky,
v každém případě jsme to vydupali celkem přímo do kopce. V jednom místě, kdy už jsme si byli stopro jisti, kde na mapě jsme (použili jsme mapu Gesäuse - spíš její levý dolní růžek),
cesta najednou zmizela a na její další napojení jsme se s plnou polní museli prodrat po padlých kmenech a buší kopřiv.
Další cesta po regulérním značení utíkala rychle díky měnící se krajině, výhledům a hlavně obrovským borůvkám, na kterých jsme vyzkoušeli svoji pevnou vůli.
Tak už jen tuhle a jdeme...
Pohled z vrcholu Stain am Mandl byl úžasný, i když naše myšlenky už sklouzávaly k tomu, kde se dneska usádlíme. Sestoupili jsme do sedla pod vrchol
a hledali zdroj pitné vody. Konkurz vyhrálo jezero asi sto výškových metrů dole pod sedlem. Tam jsme postavili stan, vykoupali se (brrr) a mezi kravinci si
užívali krásného, komáry mírně zamořeného večera.
Den 2: Ráno nás čekalo sluníčko a po výstupu zpět do sedla nádherná ranní inverze.
Ta nás nakopla do cvalu a vyběhli jsme vstříc dalším dvoutisícovým vrcholům, kterých jsme chtěli zdolat toho dne ještě asi šest.
Prvním výraznějším vrcholem je Hochhaide - 2 663 m (přes Seegupf 2 011 m, Diewaldgupf 2 125 m a a Moserspitz 2 230 m vždycky asi sto výškových metrů dolů, dvěstě nahoru).
Jak jsme si před hodinou vrstvy oblečení svlékali, teď si je nasazujeme zpátky.
Tady snad musí foukat pořád, jak jinak by se ty hory najednou tak změnily z oblých kopců do ostrých štítů?
Podle naší mapy, přesněji tedy podle tečkovaného místa v ní, nás teď čeká složitější úsek, který slabší nátury často odradí. Lezeme po kamenech, stoupáme strmě vzhůru i dolů,
ale že by to byla nějaká specialitka, ta se teda fakt nekoná. Dle mapy jsme za obtížným úsekem a hle, terén se mění na kombinaci feráty a volného lezení. Sakra,
kdo tu mapu vytvářel? Byl tady vůbec někdy? Uf, přelézáme s plnou polní výživný, ale nádherný úsek po rozeklaných zubech k Sontagskarsoitze (2 350 m).
Pod vrcholem dne (Gr. Bösenstein - 2 448 m) mě Radek čeká s nachystaným vařičem, asi když vidí, že se táhnu čím dál rozvážněji, a vaří polívku.
Ta mě staví na nohy a vychutnáváme si závěrečný výstup na Bösenstein. Máme celkem dobrý čas, ale vyčerpaní jsme řádně. V hrůze, že nestihneme dojít k vodě,
jsme celou cestu drželi pekelné tempo. V mapě i pohledem do okolí si vybíráme bivakovací plac. Zalíbilo se nám jezero Grüne Lacke, které se leskne pod námi směrem na jihovýchod.
Sestup se mi zdál zoufale dlouhý, už jsem se zoufale těšila na spacák. A jsme dole. Jezero má nádherně čistou ledovou vodu.
Mírný vítr na něm vytváří řady vlnek a celá ta romantická scenérie zlákala Radka ke koupání. Stylem čubička se hned snaží dohrabat zpátky ke břehu
a něco zoufale jektá. Asi: pomoc, pomoc, pomoc... To už však všechno nasvědčuje tomu, žě se počasí láme. Ráno si už asi sluníčka neužijeme.
Takže plynule měníme plány, zítra sestoupíme k Elderautehütte a pak někam do údolí směrem na Trieben. Ráno nás čeká několik nepříjemných zjištění. Je mlhavo a vypadá to na déšť (přesně podle předpovědi), Radek se cítí nějak podivně, podle všech příznaků včetně rudého obličeje si uhnal úžeh a ještě ke všemu ten protivný vítr, co nás celou noc budil, shodil ze síťky dolů Ráďovy brýle. Našla jsem je pod spacákem a po chvíli jsme našli i nožičky, ulomily se, potvory, úplně ve stejném místě. Musela jsem se jeho štěněcímu výrazu hrozně smát, než jsem si uvědomila, že kontaktní čočky má v autě... S pomocí vaničky od paštiky a náplastí jsme vytvořili nožičkám dlahy a balíííme. Jsme lenošní vracet se zase na červenou (vždyť to údolí stejně ústí do jezera u Elderautehütte) a tak po balvanitém karu, posléze po skalách a nakonec po zadku džunglí prudce klesáme k jezeru. Jezero Scheibelsee teda opravdu stojí za to! Dovolenkový ráj. V chatě si dáváme pivo a štrůdl, tohle jsme přesně potřebovali, a mizíme dál hledat sestup do údolí.
Do údolí jsme sice netrefili úplně tu správnou cestu, tahle je ale aspoň příjemně pozvolná a vede přímo k zastávce autobusu. Od chaty pořád jemně prší. Dole už prší celku zhusta a autobus samozřejmě v nejbližší době nejede. A auta nějak nechtějí brát mokré vodníky s obrovskou bagáží. Nechápu.Nakonec nám zastavila paní, která jela jako doprovod ke koňskému spřežení, co jelo do sousední dědiny na svatbu. Tak jsme se řítili z kopce rychlostí asi 5 kilometrů za hodinu a vychutnávali si okolí s pocitem, že to aspoň nemusíme šlapat pěšky. Paní nás pak hodila až do Triebenu, ze zběsilé pomalosti přešla do ukrutné rychlosti a na nádraží jsme si gratulovali, že žijeme.Vlakem jsme se svezli zpátky do Rottenmannu, kde na nás čekalo naše autíčko a v něm suché věci. Cesta zpátky uběhla v pohodě, nijak jsme se nemuseli stresovat,
vždyť díky tomu, že jsme dřív sestoupili z hor, teď před sebou máme ještě celou volnou neděli!
Žádné komentáře:
Okomentovat