Víkend na téma "Vyrob si svůj trapas"

15.-16.11.2008

Jak známo, trapasy nechodí po horách, ale po lidech. Nevybírají si, kdo, kde a kdy, se škodolibostí sobě vlastní skočí člověku za krk a cupují jeho sebevědomí jako starý polštář po babičce. Zásadně přicházejí bez varování...

V euforii z toho, jak se mi výhodně (tedy zadarmo) podařilo půjčit potřebné detaily, které by pomohly zajistit Ditricha před zloději téměř k dokonalosti, kráčela jsem v pátek odpoledne lehkým krokem s těžkou taškou po Úvoze. Na chodníku před jakýmsi obchůdkem seděl mladý muž s pejskem. Byla to moje pejskofilie, která se rozhodla započít víkendovou sérii trapasů.

V sedící osobě jsem poznala kamaráda Leošáka a po bouřlivém přivítání padl můj zrak na pejska.

„Jé, co to je za krásnýho bafíka?“, roztála jsem při pohledu na něj „To je tvůj pes?“

Leošák potěšen zájmem se pochlubil: „To je Lenin.“

„Lenin, jo? No to je fakt super jméno pro psa, ahoj Lenine!“ začala jsem pejska zuřivě drbat za ušima.

„Ale ne, to není Lenin, on je jako Lenky, šla nám koupit víno na víkend. Ten pes se jmenuje Dusty.“

„Aha. No nic, tak já běžím, Radek na mě čeká. Pozdravuj Léňu.“ prchla jsem zbaběle.

Ještě o dvě ulice dál se mi podlamovala kolena smíchem a celkově jsem na okolí musela působit dojmem ne zrovna při smyslech. Pocit absolutního ztrapnění se se promíchal s přesvědčením, že jméno Lenin by se přeci jenom k tomu pejskovi hodilo víc...

V tomto momentě se ze zcela soukromé disciplíny běh přes trapas stává běh štafetový. Symbolický kolík předávám zanedlouho poté Lindě v momentě, kdy ji spolu s mou mamkou vyzvedáváme na vlakovém nádraží, abychom společně odjeli do krasu.

Vlak má sice oproti většině autobusů tu výhodu, že každý vagonek má jednu kabinku WC, ovšem tohoto Linda nevyužila a rozhodla se svlažit až bílovické stráně s výhledem na řeku Svitavu. Zvolila jednu vyšlapanou cestičku a ...

„Jé, tady plave nějaký světýlko, honém, pojďte sem!“ Všichni jsme se poslušně nahrnuli na břeh, kde v temném podzimním večeru opravdu cosi pomalu plulo proudem a zářilo jasným nazelenalým světýlkem jako svatojánský brouček na miniaturním kajaku.

„A támhle je ještě jeden!“ vykřikla jsem. „No fákt, to je krásný!“ výskala Linda.

Najednou se hlubokým hlasem někde těsně na rozhraní vody a břehu ozvalo: „Nás je tady víc.“

Krve by se v nás nedořezal. Že by to mohla být návnada na ryby mě už tak trochu napadlo, ale že ti rybáři sedí přímo pod náma... Linda začala měnit výraz z naprostého vytržení na absolutní zděšení a kdyby nebyla taková tma, určitě by bylo vidět, jak její obličej mění krom výrazu i barvu.

Pohledem jsme se shodli, že ústup zde bude nejlepší taktikou, v té tmě nás stejně nikdo nemohl poznat. Nechali jsme se strhnout krasovou pohodou a předali kolík zase dál.

Při snídani na Slepičárně jsme sledovali pobíhajícího Číču, jak se chystá být kdesi manuálně užitečný. Vybavený byl jak člen podpůrného týmu při výstupu na Everest, až na fakt, že naprosto chaoticky se zmatenými pohyby chodil ven a dovnitř, a s podivnými půlotáčkami se choval jako chorobně podezřívavý příslušník StB.

„Slyšíte to taky? Nemáte tady něco spuštěnýho? Venku je to taky slyšet. Rozvaděč jsem kontroloval, odsud to není.“

Vytřeštěně jsme jej sledovali a snažili se zaposlouchat do provozních zvuků. Opravdu je tu něco navíc, a mění to intenzitu v závislosti na Číčových přesunech z místnosti do místnosti!

„Doprdele, mě se v batohu spustila vrtačka!!“ vyřešil pak naši společnou záhadu sám Číča a urychleně prchnul pracovat, aby nemusel sledovat naše vysmáté obličeje a jízlivé poznámky. Kolík si ale sebou vzít zapomněl a na Lindu padl Černý Petr podruhé.

Chlapi se vydali zabezpečovat Ditricha a my ženy jsme se rozhodly je procházkou tak trochu zkontrolovat, popřípadě i přidat ruku k dílu. Když jsme šly kolem lomu Malá Dohoda a nafotily pár společných fotek, Sisa (náš pes) spatřila cosi dole v lomu, co pro naše pohledy bylo skryto za hustým porostem keřů. Linda měla vysvětlení:

„Tam je nějkej pán s velikánským psem, zahlídla jsem je, jak jsme se sem blížily.“

To už jsme se všechny vyskládaly na okraj lomu jak slepice na hřad a čekaly, co se za keři vynoří a jestli nám to Sisu nebude chtít sežrat. Za chvilku se opravdu vynořil pán a za chvilku za ním...

„Ale vždyť..., no tohle je přece...“ slov se mi nedostávalo, začala jsem hýkat, „francouzskej buldoček.“

„No já jsem ho tak moc neviděla, spíš jenom jeho hlavu.“ vysvětlovala Linda. Zde jí musím dát tak trochu za pravdu, tito buldočci mají hlavu oproti tělíčku opravdu nepřirozeně velikou.

Tady je už náš štafetový běh téměř u konce, běžci už jsou celkem unavení a čekají, čím je toto klání ještě překvapí. Linda svůj kolík vztekle zahodila s tím, že ona už si ho užila dvakrát. Bohužel dopadl přesně do míst, kde si v křoví něco vyčmuchávala Sisa.

Přiblížil se večer, práce byla hotová a jak už je plánivským zvykem, přesouváme se navečeřet do hospůdky. Hladoví pracanti jdou ostrým tempem, ženské za nimi vlají ve snaze udržet s nimi tempo a pes se do toho snaží ještě luštit vzkazy holštejnských podvraťáků. Najednou se ozvala rána po srážce čehosi s plechem. Sisa se rozběhla po nějaké zajímavé stopě, která vedla po udržovaném trávníčku před domy na návsi, a nevšimla si, že tam mezitím nějaký místní tupec zaparkoval auto. Trefila se přímo doprostřed značky. Zběžně jsme zkontrolovali škody na vozidle, Sisa jako vždy dělala, že nic, a honem jsme zmizeli v hospodě. Jídlo jsme si opravdu vychutnali, nikdy bych nevěřila, že smích dokáže takhle člověka vyčerpat.

Kde Sisa svůj kolík ztratila, nikdo neví. Pravděpodobně ho našel sám majitel zaparkovaného vozidla, ale to už je zase příběh někoho jiného...
Napsala: Petra