20. 6. 09 Dovolená je tady! Jen se nachystat a vyjet! Cílem je cesta přes Rakousko do Arca.
21. 6. 09 Odpoledne. Auto je přetíženo – můžeme tedy vyjet. Směr Dürnstein, 170 km. Zapínám nový TomTom. Cestou se s ním hádám, kudy je to lepší. Píská, pochopil jsem, že hlásí radary - jé těch je. 18 hod -jdeme na Civettu zkusit nová „dvojčata“ tenká jak tkaničky.
22. 6. 09 „Už je tu zas pondělí, půl páátýý.“Ale nám to nevadí, je přece dovolená, takže vstávat a cvičit. 5,30 hod - vyrážíme směr Traunsee, Traunstein. Obloha nevábná. Silnice se chová divně. Ne – auto se chová divně. Zastavuji. Přední pravá pneu je úplně mrtvá. Měníme kolo. Jedeme do servisu. Čekáme, až otevřou. Vše je vyřešeno. 8,00 hod, zase jedeme směr Traunsee. Nevelké parkoviště s pláží na „Ost Ufer“ jezera. Jdeme na průzkum směr Traunstein. Pod námi jezero. Přicházíme k tunelu, který prochází mohutným skalním pilířem. Vpravo od něho vedou schůdky. Jdeme tam. Je to krásná pěšina po lávkách nad vodu. Ta nás vede k pláži s vodopádem – romantika za deset. Odtud vzhůru k mostu na druhé straně tunelu. Tam začíná Naturfreude Steig. Zpočátku po kramlích, v březovém hájku odbočujeme doleva přes sutě ke skalám. Jsme na nástupu Gmunderweg, navazujeme se, obtížnost místy 3. Pod vrcholovou stěnou, kde je možno si vybrat z více cest (3+, 5, 6+) začíná pršet. Balíme to směrem do žlabu a vzhůru až do místa, kde vede pěšina v traverzu na Naturfreude Steig. Na něho se napojujeme pod mohutnou skalní věží (možno využít v opačném směru pro nástup do cest). Vracíme se přes tunel. Jsme mokří, ale nadšeni kombinací jezera, pláží a skal. Snad příště (z Brna 400 km). Prší, start směr Arco. 23,30 hod. konečně na parkovišti v San Siro – příjemné klima noci nás vítá.
Obr. č. 2 – Traunstein, Traunsee -balíme to směrem do žlabu. (www.bergsteigen.at, pak Klettern ,pak Österreich, Oberösterreich, pak Oberösterreichische Voralpen)
23. 6. 09 Ráno, hluboko pod námi stěny Colodri, za nimi stříbřitá hladina Laga di Garda. Slunce prohřívá krajinu, ale z hor se valí mraky. Sjíždíme do údolí Sarchatall. Zastavujeme u Lago di Cavedine, lavečky a stůl důvěrně známe z předcházejícího pobytu jsou stále pečlivě udržované. Pár temp v mrazivé vodě. Jedeme k Ponte Romana u vesničky Ceniga. Krásné místo ke koupání i odpočinku (později se ukázalo, že o něm ví zbytečně mnoho lidí). Auto-„Bělici“ a jezevčíky „Mišáky“ - od slova Michal, nikoliv myš - necháváme v hlubokém stínu stromokeřů. Vybíráme cestu Helena, sektor San Paolo Wand, Monte Colt. (viz www.bergsteigen.at). Pod skálou je pěkná poustevna. Je po poledni, libujeme si, že v cestě nebude nikdo prudit. Na druhém štandu je jasné, že jsme se zmýlili. Neurotický stařec (v našich letech) s párem mladých koťátek. V poslední délce to nevydržel a začal nás předbíhat. Hrůza, těch lan! Všechno zkazil! Sestupujeme, poprchá – přesto italská pohoda, jdeme se koupat k mostu.
Obr. č. 3 - Poustevna pod stěnou San Paolo
24. 6. 09 Vyhlašuji, že jsme aklimatizovaní. Bělici umísťujeme opět do stínu a jdeme kolem jezu, kempu a dle našeho názoru ne úplně šťastných zvířat v podivné ZOO do Arca. Ulicí Via dei Legionari Cecoslovacchi ke skalám, sektor Ruppe Secca Ost. Cesta Cinque Stagioni (viz www.bergsteigen.at), která je z počátku plotnovitá a pohodová, nad jeskyní nastrmí a přitvrdí. Touto cestou se dostáváme do sektoru Ruppe Secca Sud. Tedy do jižní stěny. Je krátce po poledni, až nechutně se prohříváme, vzpomínáme jak jsme se kdysi marně snažili sem dostat přes nově zbudované oplocení. Volíme nejkratší a nejpřímější směr vzhůru. Jsme na temeni, potvrzuje se nám domněnka, že pod tuto stěnu se nastupuje slaněním. Slunce i lezení máme dost, balíme ve stínu dubů, o nichž jsme si mysleli, že jsou to cesmíny. Zpět přes „klettersteig“ na Colodri. Líně po kanálu k autu a koupání v tůni u Ponte Romana.
Obr. č. 4 –Koupání v tůni u Ponte Romana
25. 6. 09 Je čtvrtek, být tady jen na týden, tak už máme chmuru. Probouzí nás slunce. Svěží vzduch a modré nebe jsou přímo stvořeny pro „těžkou lozbu“, my však toužíme více po odpočinku. Dnes budeme fotit do herbáře a půjdeme „na slušno“ do městečka. Ležíme na oblázkové pláži a užíváme si milovanou Itálii. Jen tak pro ujasnění si opakujeme některá pravidla místního silničního provozu: na šedesátce se jezdí osmdesát; bílá čára je pokyn k předjíždění; přednost má ten, kdo jede, jedou-li oba, pak ten kdo jede a troubí. Jdu na průzkum pod horní stěnu San Paolo, Monte Colt. Procházka klidným lesnatým údolím za zvuku cikád. Než se zorientuji v průvodci, projdu se pod skálou třikrát. Hřmí, vracím se po značené pěšině. Ta se tvrdošíjně drží průseku pod elektrickým vedením. Napětí se mi zdá nepřiměřeně vysoké, ve vedení to hlučně jiskří a šustí. Výhledy mne nezajímají, sestupuji rychle dolů. Prší. Přicházím k Ponte Romana. Co naprší, to se hned vypařuje, jdeme do městečka.
26. 6. 09 Blíží se víkend, přibývá Čechů i Italů. Zase jedeme k Ponte Romana. Na řadě je cesta Via Ape Maya (viz www.bergsteigen.at). Klíčová délka je převislá stěna uzavřená převisem, tedy lahůdka pro lidi z překližky, což my nejsme.
27. 6. 2009 Dopoledne věnujeme arboretu (v Arcu jižně od hradu, výjezd směr Laghel). Vstup od 8 do 19 hod., zadarmo. Arboretum je krásné, může se chodit po trávnících, klid, palmové háje, bambusové porosty, jezírko s rybami a želvami, výhledy na hrad a jižní bělavé stěny. Odpoledne vyjíždíme kolem pramene pod hradem do sedla za Colodri a dále doprava za Monte Colt. Je odpolední hic, stavíme přístřešek proti slunci a jíme. S pocitem nerozumného chování se plahočíme za předbouřkové atmosféry pod vrchol Monte Colt a pak po žebříku dolů pod San Paolo Ostwand. Čeká nás velká klasika Flavia – podle průvodce (Filipi) maximální počet hvězdiček a skoro žádné jištění. Dusno, poprchá, hřmí, potíme se. Zpočátku lezení jako v rodném krasu. S výškou se kvalita skály zlepšuje, dostaví se i expozice pod patami. Občas stará skoba, nějaký ten abalak nebo keřík fíku. Cestu nelze doporučit těm, kteří upřednostňují lezení před dobrodružstvím.
Obr. č. 5 –V arboretu
28. 6. 09 Slunečné ráno, chladno. Koupeme se v Cavedine, na základě předchozího průzkumu stoupáme s jezevčicí Aidou pod Ostwad San Paula od Ponte Romana. Via Latea - sportovně laděná cesta je na nás dost těžká, krátký úsek 6b prasíme, krajinově velice hezká. Jedeme do kempu (potřebujeme nabít baterky do foťáku), večer trávíme v městečku, bar Conti d’Arco. Chceme víno a pizzu, kterou si vybíráme z nabídky dle obrázku. Slečna servírka říká OK a suše dodává, že v nabídce není pizza ale bruscotta. Nu což, máme tedy bruscottu. Pozorujeme večerní panoptikum na náměstí: sebevědomě se nesoucí dámy; ještě plachá, ale již koketující děvčátka držící se v houfu; „úchyla“,.který je fotí teleobjektivem; partu Italů fandících fotbalu Brazílie–Itálie.
29. 6. 09 Jsme rozloženi. Potácíme se v dopoledním horku kolem Bělice, jdu se vykoupat do bazénu, abych využil kompletní nabídku služeb kempu. Zdá se nám, že motovýlet do vyšších poloh bude dobrá volba. Podle mapy vybíráme jedno z jezer na severozápad od údolí Sarcha. Jmenuje se Molveno. Serpentinami a tunely vzhůru tam, kam mizí bez zjevné příčiny celé zástupy karavanů. Zjišťujeme, že Molveno je nejen jezero, ale i honosné jihotyrolské rekreační centrum, jehož pozadí zdobí horská skupina Brenta (3150 m n. m.). Tak to je to místo, odkud chodí bouřky do San Sira! I dnes večer přišla.
Obr. č. 6 –V Molvenu
30. 6. 09 Vstávám neobvykle časně, slunce sotva žlutí protější stěny údolí. Při kávě se rozhodujeme pro jižní stěnu Picolo Dain, souměrného kopce v závěru údolí. Mišáky táhneme s sebou až po první skalnatý práh. Tam, ve stínu keřů, je náš base camp. Dál jdeme již bez batohů v sedácích. Po fixech se dostáváme na nástup cesty Amelie. Slunce peče (jak už to tak v létě v jižních stěnách bývá) a my se utěšujeme, že přesně to jsme chtěli. Pozorujme malou bílou kostečku dole v Sarche – to je naše Bělice. Stoupáme a slunce s námi, obtížnost mezi 5a a 5c. Příjemné lezení, které končí na cestičce pod vrcholem. Nahoru nejdeme, trošku škoda, ale čekají na nás psíci. Sestup je neobyčejně strmý a horský. Večerní koupání. Už hřmí, bude se asi dobře dýchat.
Obr. č. 7 –V cestě Amelie na Picolo Dain
1. 7. 09 Bez bojovnosti. Motovýlet směr Lago di Idro. První zastávka je Lago di Ledro. Místo stvořené pro odpočinek. Pláže, kemp, cestička kolem jezera, teplá voda. Sjíždíme do údolí, u silnice vodopády, po chvíli kaňonáři. Pod serpentinami to stáčíme doprava proti proudu říčky Palavico. Lesík se stolečky, elektrárna, mostek, závěrečný stupeň, vodopád ze štěrbiny. Po obědě si neseme kávu k vodopádu, začíná pršet, bez slunce je voda temná, trošku kroupy, vracíme se za deště k autu, zmáhá nás spánek.
Obr. č. 8 –Závěrečný vodopád na kaňonu Palavico
2. 7. 09 Pro dnešek je zvolena klasika Andrea Calliari ve stěně Pia Dela Paia. Vedro, plazíme se v lezečkách „na pantofle“ pod stěnu. Komín za pilířem, kudy vede výstup, je dobře vidět. Klíčová délka je „širočina“, sem tam skůbka, přijistit se nedá. Vylézám ze spáry do komína, z komína na lavici. První kapky, první blesk. Cvakám štand od cesty Astronomy a zalézám do pukliny jako šváb. Zvlhlá záda tisknu ke skále, která vydává ještě trošku tepla. Lana mokře visí bez pohybu, na Marcelku ani nevolám, nemá to význam, doufám, že se trošku skryla. Musíme čekat. Pozoruji bouřku, jak se zvolna přesouvá nad protější hřeben a těším se na sluníčko, které září nad Sarche. Brzy však i tam přestalo zářit. Motokrosová trať pod námi se rychle rozbahňuje, pro jezdce to může být příjemná změna. Přestává pršet, dobírám, volám, lana se hýbou, dolézá Marcelka. Pokračujeme zvolna, abychom dali procesu osychání určitý čas. Výpar je značný, začíná být dusno. Večer trávíme na perfektně udržovaném trávníku u loděnice na jezeře Cavedine. Noc v tichu lesa „U kolouška“ nad vesnicí Trebi.
Obr. č. 9 - Schematická mapka skal v údolí Sarcha (původce Filippi k dostání v Arcu)
3. 7. 09 Chystáme se do Dolomit – na „Selly“. Jdeme do městečka pro dárky a průvodce. Vyjíždíme na sever. Odbočujeme z dálnice do úzkého hlubokého údolí. Šeří se, stoupáme v serpentinách na Sellajoch. Temné stěny, strmé erozní svahy, ledovec Marmolady, mračna zsinalá vycházejícím měsícem. Není divu, že jsme zamlklí. Doufáme, že ráno přinese lepší náladu.
Obr. č. 10 - Věže Sella, nad obzor vyčnívá 3. věž, první dvě splývají s pozadím v pravé části obrázku, 4. věž v levé části obrázku
Obr. č. 11 - Na štandu v západní hraně na 1. věž Selly, v pozadí Marmolada
5. 7. 09 Placatíme se na sluníčku na parkovišti u lanovky na Cinque Torri. Údajně nemá být hezky. S nostalgií sjíždíme první serpentiny na cestě domů. Tu proti nám stoupají docela svižně cyklisté a za zatáčkou po levé straně další. Dochází nám, že jsme nepotkali jediné auto či motorku. Už je tady peleton! Asi by bylo lepší ze silnice zmizet. Za zatáčkou je odbočka na Cinque Torri, Bůh nám asi naznačuje, abychom tam ještě zajeli. Stoupáme známou silničkou strmě vzhůru k chatě. Balíme „fidlátka“, hlavně friendy a velké abalaky. Víme, že na západní vrchol Torre Grande vede v koutě „šlic,“ ve kterém by se jistítka mohly hodit. Na „torách“ je hodně skalkařů, kteří lezou „na udici“. Začínám stoupat v mokré spáře. V pocitu jistoty mi pomáhají alespoň gumové žabky na rukách a vlastní jištění. Za mírného deště dobírám a doufám, že ještě na chvíli přestane, abychom mohli pokračovat. Skalkaři dole ustali v climbingu a „v poho“ se schovali pod balvany. Pokračujeme další délku spárou, v závěru poctivou, naštěstí sem tam nýt. Pak lehčím terénem na vrchol a slanění. Vracíme se obloukem po široké cestě kolem kapličky. Děkujeme Madonce za ochranu. Posledních pár metrů k autu utíkáme ve slušném lijáku, vyšlo to bez rezerv.
Obr. č 12 - Cesta „Olga“–severozápadní zářez na západní vrchol Torre Grande, V+,(průvodce Bernardi.)
Obr. č 13 – Na západním vrcholu Torre Grande (ještě existuje severní a jižní vrchol, v podstatě jsou to samostatné věže)
Obr. č 14 - Kaplička pod Cinque Torri
Napsal: Borek, Fotky: Borek + Marcela
Žádné komentáře:
Okomentovat