Kol Břeclavi všechno kvete a my sledujeme změny v přírodě s ubíhajícími kilometry směrem na jih. Začínáme na brněnském nádraží nástupem do vlaku IC Avala směr Budapešť – Keleti pu. Všude jsou mokřiny a močáliska, počasí jasné. My zatím moc jasno nemáme, co nás čeká. Po příjezdu na Keleti se vydáváme pěšky dle mapy vyhledat ulici, kde máme zamluvené ubytování v hostelu – Lónyai útca (úchvatné maďarské názvy). Hostel jsme si našli na internetu na hostelsclub.com. Čekají nás tam dvě postýlky v pokoji s deseti dalšíma. Ulici nacházíme poměrně snadno, horší je najít dům, vchod a pak správný zvonek (musíme podrobně číst a rozebírat internetový návod).
Postele ukrutně vržou! Odpoledne vyrážíme na obhlídku památek a do lázní (jak jinak v Maďarsku). Památky jsou krásně rozprostřeny v centru, turista se moc nenaběhá a na každém kroku ho čeká nějaká perlička. Nejhezčí podle mě byl pohled z Rybářské bašty na Pešť.
Dostatečně vykochaní míříme do lázní Gellert zarelaxovat, nohy si to už po náročném dni zaslouží. Maďaři ale evidentně pojímají lázeňství trochu jinak. Za 6 000 forintů jsme si mohli vybrat mezi malým a celkem plným bazénkem s vodou teplou 38°C a větším, prázdnějším bazénem s teplotou okolo 20°C. Po lázních ještě stíháme další památky a pak se kolem desáté, pořád v tričku s krátkým rukávem, vracíme do hostelu.
V pátek ráno s plnou polní vyrážíme na nádraží Déli pu, které nás má odpravit k Balatonu.
Cestu si „zkracujeme“ stařičkou cestičkou ve skále nad silnicí ala via ferrata.
O kousek dál Ráďu vcucnul obchůdek s noži, tak si za chvíli dva ručně vyrobené odnáší. Teď už hurá na Balaton! Vlak nás vyplivnul v SZ části v Abrahámhegy. Samozřejmě chceme vidět vodu, než ale objevíme přístupnou část, musíme v tom největším odpoledním parnu ujít kolem lánů rákosí ještě několik kilometrů pěšky. Na veřejné pláži vaříme, Ráďa se i vykoupal a dáváme se na další cestu na kopec Badacsony http://cs.tixik.com/sopecny-vrch-badascony-2354797.htm, vyhaslý vulkán nad stejnojmenným městečkem. Na vrchol s dřevěnou rozhlednou jsme se dostali se západem slunce, což bylo romantické, ale trochu nám to znemožnilo si blíž prohlédnout kamenné varhany a skalnaté srázy táhnoucí se kolem celé hory. Kde přespíme? Po setmění nacházíme volné místo s výhledem na ostatní kopce a svítící vesničky pod nimi. Nevypadá to vůbec špatně, dokud se z křoví opodál neozvalo praskání jak od obrněného transportéru, dusající kopýtka a padající větve či snad celý strom. No nic, mizíme odsud. Za chvilku se ozve praskání a chrochtání i na cestě před námi. Zastavíme se a zbystříme. Prasata. Zadupeme a čekáme, až uslyšíme jejich úprk. Nic. Zatleskáme. Nic. Začneme volat jak na lesy, ale nic se nemění. Tupá zvířeno! Napadne nás zapnout čelovku a vydat se vstříc stádu, které, jak se zdá, stále narůstá. Těsně předtím, než se srazíme, první prase spatří světlo čelovky a nastává zběsilý i když systematický úprk. Než odběhne z cesty poslední prase, uběhne snad několik minut, z čehož usuzujeme, že prasata byla v silné převaze.
Prasata jsou fuč, ale spát tady rozhodně nebudeme! Všude míjíme hromádky rozryté půdy, prokypřily ji poctivě. Stopy po prasatech končí až u vinic, tady se taky moc spát nedá, není tu příhodné místo a asi si to tu poctivě hlídají. Prošli jsme celou dědinu a pořád no idea. Na druhém konci za vinicema nacházíme malou loučku, dál už naše ošlapané nohy nedojdou. Ještěže jsme si vzali žďárák, tak krutou rosu jsem ještě nikdy neviděla. Mokré spacáky a ostatní provlhlé věci rveme do batohů, nasazujeme mokré boty (na jedné noze mám puchejř, na druhé nějak podivně oteklé chodidlo) a s myšlenkou snídat na nějakém hezkém suchém místě vyrážíme přes dědinu se jménem něco jako guláš (Némesgulács) na horu sv. Jiří. Vychutnáváme si výhled z čedičových věží a zkoumáme sopouch zarostlý křovím.
Odpoledne se bavíme tím, že hledáme na mapě zakreslený pramen, jelikož voda došla již ráno při vaření pod vrcholem. Marně. Který kretén kreslil tu mapu. Vyžíznění a uchození slézáme vinicema, nikde žádná voda. Doplazili jsme se na silnici směrem do Tapolce a štěstí se začalo obracet k nám. Jel autobus. Na nádraží byla voda. A jako bonbónek byla jeskyně v centru města, systém zatopený minerální vodou, délka 300 m, teplota 20°C a ještě ke všemu vás tam prdnou do loďky s malým pádýlkem a plácejte se sami. Idyla.
Vlakem prcháme zpět k Balatonu, vždyť ten jsme si přijeli užít. Vystupujeme v dědince Zanka, samá došková chaloupka, a míříme do kopců, kde tušíme zase nějakou turistickou zajímavost. Jsou to čedičové varhany s názvem Hegyes-tu. Vlezné je 350 Ft (slevu tady všude mají nejen studenti, ale i učitelé), můžeme si na vrátnici nechat bágly a proběhnout se po kopci. Zase západ slunce v krvavých barvách a následuje otázka: Kde vlastně budeme spát? V lese ne! To je jasné. Sklesáme zpět pod kopec a v okolním terénu hledáme příhodný flek. Nakonec romanticky spíme pod rozkvetlou planou hrušní a ráno nás (tentokrát bez rosy) budí její vůně.
Začíná další parný letní dubnový den. Snídani jsme si užili v polích pozorujíc stádečko ovcí a
v jejich stopách jsme doputovali na překrásnou step (všude národní park a tohle místo chráněné nebylo), všude samý hlaváček, koniklec a modřenec. Ještěrky tu pózovaly na požádání a člověk se cítil jak v ráji. V mapě nás zaujaly jakési kaňony, a proč je tedy neprozkoumat, času je dost. Byly ale komplet zarostlé stromy a křovím, takže po předchozích zážitcích nás příliš neokouzlily. Docházíme do Balatonakali, míříme rovnou k veřejné pláži a smýváme pot a prach nasbíraný za celé putování po sopkách. Večer se objevuje naráz výrazná oblačnost, tak se schováváme do nádražní hospůdky na pár piv a pak pod betonový perón opuštěného nádražního domku, vůbec to není špatné spaní, beton je krásně nahřátý od sluníčka. Oblačnost se rozplývá a budíme se zase do krásného dne. Prvním ranním vlakem opouštíme Balaton a vracíme se přes Budapešť zase domů do Bílovic.
Napsala: Petra
Žádné komentáře:
Okomentovat