Vánoční sázava 2007

15.12.2007 Voda v zimě - zima ve vodě

Pravdou je, že tato akce nepatří mezi naše nejreprezentativnější. Spíš možná kdyby nás někdo nezávislý natočil, mohli jsme zářit na filmovém nebi mezi takovými hvězdami jako Louis de Funes nebo Leslie Nielsen. Hranice mezi komedií a parodií jsme jednoznačně smyli ledovou vodou Sázavy.

Již při přípravě jsme mysleli na to nic nikde nepodcenit. Tak kde byl ten kámen úrazu? Byl pod vodou, ale k tomu až později. Víťa se rozhodl vytvořit tým, který popluje s jeho korábem (velkou otevřenou kanohehou), tedy on sám jako porcelán a reportér, a dva z našeho nadějného vodáckého potěru: Laura a Petr, kteří budou pěkně makat, zatímco on bude točit a fotit. Myšlenka to byla fantastická, protože z vody je vždycky strašně málo dokumentačního materiálu, člověk na to buď nemá čas, sílu nebo morál, v ideálním případě vše v jednom. Druhý tým jsme vytvořili my dva v nafukovacím Orinoku.

Příjezd do Krhanic byl stejně jako před pár lety, kdy jsme vánoční Sázavu jeli poprvé, ve znamení bloudění a hledání cesty k vodě.

Vše se vyvíjelo slibně. Víťovi se podařilo zařídit převoz auta, což je vždycky velký problém, pokud se jede jedním autem, a my jsme se začali strojit a zdobit vánočně naše koráby. Pěkně jsme promrzli, než se Víťa vrátil, a o to víc jsme se těšili, až se zahřejeme pádlováním.

První stupeň nás nezastavil, jen nám ukázal, že je vody mnohem víc, než co jsme si pamatovali. A to výrazně! Vlny nám neustále zalévaly loď a začínali jsme litovat, že jsme srolovali samovylévací rukáv.

Druhý jez však byl osudný pro Víťovu posádku. Při nájezdu do jezu se nám dole ukázal mohutný hřeben vln, který se sám o sebe tříštil, a vytvářel dole hnědobílé peklo. Víťa děckám zavelel: “Jeďte za tím kajakářem!“ Kajakář si však vybral cestu přímo do hřebenu, aby si ho vychutnal, a kánoe se řítila do záhuby za ním. Sama o sobě se třemi vodáky na palubě měla celkem slušný ponor. Nateklo do ní obrovské množství vody a stala se těžko ovladatelnou.

Radek velel nejet přímo na střed, takže nás to ocáklo a s řevem jsme mazali dál. Ale to už jsme viděli, jak se kánoe snaží parkovat. A zde se v dějové linii znovu objevuje onen zmiňovaný kámen úrazu, který jim zhatil plány. Loď se přes něj naklonila a začala nabírat a děcka, aby se instinktivně vyhnuly kontaktu s ledovou vodou v lodi, nakláněly se střídavě na obě strany. Voda je ale vždycky rychle dohnala a pak i předběhla a všichni skončili v řece. Zrovna začínal krásný peřejnatý úsek, takže proud po nich s radostí chňapl a rozběhl se s nimi dolů korytem. Snažili jsme se je s Radkem vytáhnout, byli úplně ztuhlí a Petr jako novodobý Forest Gump křičel: “Nemůžu! Nemůžu! Jdu domů!“ Vytáhli jsme je do naší lodi a nebýt to Orinoko, byli jsme tam naráz všichni znova. Víťa chytal svoji loď, ale proud spolu s její váhou z ní udělal tvrdohlavý tanker a dopravit ji ke břehu bylo asi tak nadějné jako zastavit lavinu deštníkem.

Radek nás zaparkoval ke břehu a zmizel v roští ve snaze loď předběhnout a dostat ji na břeh. To se mu i povedlo, ale jak, to opravdu nevím, výhled byl nevalný a my trosečníci jsme měli dost starostí se sebou, abychom nezmrzli. Vím jen, že se kolemjedoucí kajakáři zapojili do záchrany a snažili se loď směrovat. Moc jim za všechno děkujeme, protože při problému na řece není nic horšího, než lhostejnost.

Radek pak začal s děckama běhat po lese, aby se zahřáli, a v tom zjistil, že má něco v kapse, co mu překáží. Sakra, mobil! Zaplaval si při chytání lodě. No jo, prostě jsme si jako posádka věřili, že se letos koupat nebudeme.

Vzhledem ke stávající situaci bylo nemyslitelné sjet až do Pikovic, ale co teď, když je tam auto? Jedeme dál, po cestě potkáváme partu vodáků stojících okolo ohně. Šup k nim a nahřívat zmrzlé údy! Tam jsme taky dospěli k rozhodnutí sjet ke Kamennému Přívozu a zkusit pro řidiče sehnat dopravu k autu.

Těsně před hospůdkou zachraňujeme dvěma přiopilým vodákům Pálavu, která jim tak nějak najednou uplavala, a jeden z nich se přiznává (spíš nelogicky chlubí), že je vodácký instruktor. Hm, to já taky, ale to asi kamarád slyšet nechtěl, chtěl se pochlubit ještě mokrým kulatým razítkem. Ale stejně myslím, že dobře zaparkovat zvládne z našich kamarádů každý i bez razítka. A o vlivu alkoholu a studené vody (a co teprve vzduchu, bylo pár stupňů pod nulou) se ho v kurzu určitě taky snažili poučit.

Mažeme se schovat do hospůdky, je tam vlhko, ale nádherně teplo. Polívka dělá divy! Najednou z nás všechno spadlo, Laura i Péťa si dělají srandu z toho, jak se topili jako koťata a Víťa už je na cestě k autu.

Pak už jen balení a protože je celkem brzo, okukujeme po cestě památky. Vypadáme, jako šťastná rodinka. Popravdě, šťastní jsme, protože jediný utopený je Radkův mobil.