Canyoning v Rakousku

24.-28.8.2007 Dvě soutězky ve Štýrsku

Je čtvrteční večer, sedím u komplu a narychlo dohledávám informace. Vím, že zítra jdeme na to a musíme
mít na co. Nakonec po konzultaci a dohodě s Petrou zvítězili Weisenbach, středně obtížný kaňon s vysokou úzkou soutěskou, a Taglesbach, kaňon v otevřeném údolí se spoustou skluzavek a skoků. Uvidíme, jaká bude realita.


Původně polední odjezd se díky různým předpokládaným i nepředpokládaným komplikacím posouvá asi na čtvrtou hodinu. Dohodli jsme se, že pojedem v pěti Maruščinou Oktávkou, a když konečně dorazí k nám, uvěřili jsme, že zkazky o tom, že ji už ve třech zaplnili skoro po strop, jsou pravdivé. Nakonec se ale všechno vešlo a ještě mi Maruška ukazovala poslední volný centimetr s tím, že oni mají i židličky. Pro židličky už jsme se nevraceli a vyrazili jsme nach Oesterreich.

S klasickou zastávkou u poslední OMV před Hnánicemi jsme po pěti hodinách jízdy dorazili do kempu Saggraben (u Palfau), kde jsme popíjeli cestou zakoupený burčák a plánovali zítřek. Trochu nám šel na nervy opilý Rakušák, který vzbuzoval obavy, že bude hulákat ještě dlouho. Obávali jsme se správně. Noc nic moc...

Ráno se vzbouzíme kolem osmé a pozvolna a nenásilně vstáváme. Sledujeme, jak slunce rozpouští mlhy, a když už jich bylo opravdu jen málo, rozhodli jsme se vyrazit. Potok Weisenbach nacházíme vcelku snadno podle přesného popisu, ale pak nám není úplně jasné, kudy nejlépe nastoupit. Nakonec se rozhodujeme pro pravý (orograficky) břeh a stoupáme po malé pěšince. Cestou se snažíme ověřovat polohu pomocí GPS, ale díky strmým kopcům většinou chytneme jen 1 až 2 družice. Jednodušší je sledovat terén, který nás čím dál víc ubezpečuje, že tahle strana je ta správná. Pak přicházíme k prvním ocelovým lanům a zde už je jasné, že tady jsme být chtěli. Zakrátko pak už scházíme prudkým klesáním k potoku a nastává nepříjemná fáze soukání se do neoprénů.

Společná fotka a vyrážíme. Zpočátku jdeme (cca 500m) širokým údolím s vápencovými bloky, mezi kterými se proplétá všemožně voda. Že jí není moc je vidět hned od začátku, ale když konečně dojdeme k prudkému zúžení kaňonu je jasné, že tenhle kaňon by si zasloužil vody víc.

V zúžené soutěsce je poznat každý centimetr navíc a musíme taky dát za pravdu průvodci z internetu, že při větší vodě či bouřce to může být místy akční až moc. S naší vodou však spoustu slanění jen slézáme a někde se ještě záměrně necháme kropit vodou. Po necelých 2h (asi 1km) vylézáme ze zúženého místa opět do širšího, prosluněného a kamenného údolí. Dále spíš turisticky docházíme potokem až k autu.

V kempu děláme ze všech věcí jednu velkou hromadu a následně věšíme na šňůry a stromy. S radostí zjišťujeme, že opilý Rakušan je dnes už vysílený a vypadá vcelku klidně. Ticho však brzy přeruší skupina slavících hasičů o dva stany vedle. Zase nás čeká zábavná noc.

V neděli ráno nemeškáme a hned po ránu balíme věci, protože další kaňon nás čeká už cestou domů. Vyrážíme tedy směr Lunz am See a dál proti proudu Ybsu, který se v těchto místech podle mapy už jmenuje Ois. Jedeme stále proti proudu, až narážíme na vyschlý přítok zprava, který má být podle všeho Taglesbach. Ještě chvilku tak trochu doufáme, že to není on, ale všechno mluví pro. Takže asi fakt jo. Dnes nás díky široké lesní cestě orientační problémy nečekají a tak vyrážíme vzhůru. Pod námi je stále tušit údolí a místy se z něj dokonce ozývají zvuky vody, takže když dosáhneme mostku přes potok jsme napjatí, jak to bude asi vypadat.

Poměrně dlouho po nástupu jdeme bez slanění a pozorujeme, že vápenec je zde spíše měkčí a tvoří velké tůně a marmity. Toho rádi využíváme a skáčeme, plaveme a vůbec si užíváme každý metr. Jen Maruška obchází, co se dá, se slovy "..až to bude nutné..". Za asi třičtvrtě hodiny docházíme k místu, kde se kdesi z pravé stráně potoka rojí davy lidí. Brzo pochopíme, že se jedná o komerční "kaňonáře" a radši je rychle předbíháme. Je vidět, že místní gajdi to mají zmáknuté, protože tady začíná to, proč se do tohohle kaňonu chodí. Začíná to hned krásným skluzem do napěněné vody, pak několik skoků, pár slanění, no prostě chrochtáme si blahem. Potok je to větší než včera a díky tůním, přes které je často potřeba i plavat mu nedostatek vody neubírá na atraktivitě. Franta jde s lanem u boku jako pravý kaňoningový kovboj. Na jedné obzvášť pěkné skluzavce jsem se zastavil s foťákem. Pozoruju Marušku jak zajíždí hluboko do napěněné vody a říkám si, že teď už je to asi "opravdu nutné". Pak jde Franta. Dá akční sjezd a se zářivým úsměvem se vynoří. Ten mu však záhy tuhne a i my jsme po chvilce pochopili, o co jde.

Vyplaval totiž už bez lana u pasu... Koukáme do tůně a na dně je vidět cosi světlého, co bude asi moje lano. Franta se však ničeho nezalekl a hned se vrhl do tůně pro lano. První pokus s plovací vestou skončil neúspěchem. Zanořil se tedy znovu bez vesty a po pár napínavých vteřinách se vynořuje s lanem.Je to asi taková běžná místní hrátka, protože večer před tím jsme četli vyprávění jednoho Čecha, krerý takhle lovil pytel s lanem o kaňon vedle.Zbytek cesty už lano překonává raději uloženo ve speláči s plovoucím barelem s foťákem. Následeduje pak ještě pár slanění, z nichž nejdelší (cca 12m) končí odskokem do tůně. Po asi dvou hodinách řádění vylízáme z kaňonu a k autu už je to jen 5 min. Vysvlékáme se, sušíme a balíme věci do auta na cestu domů. Pak přichází jedna část komerčních kaňonářů a tak poprosím jednoho gajda o fotku. Naskakujeme do auta a valíme domů. Cestou jsme se shodli, že Taglesbach si ještě určitě musíme zopakovat.

Účastníci akce: Flochová Maruška, Floch Víťa, Nejezchleb Bradek, Tomanová Petra, Zouhar Franta

INFO:
Oblast Gesause a Oetscherland, jedna cesta cca 350 km, 5h, bez dál. zn.

Weisenbach i Taglesbach cca 2,5 h čístě kaňon, s rezervou počítáme 5h na kaňon včetně nástupu, svačiny..., stačí 35m lano, komplet neoprén, doporučujeme vesty - na skluzy a teplo super

Prameny: Canyon.carto.net a Gooooole.