Už nejméně dva roky mi tohle rakouské pohoří leželo v hlavě. Feráty v Mrtvých horách vypadaly jako ta správná výzva. Trochu se nás snažil zviklat Bukáš na ledovec Grosser Venediger, jako by už zapomněl na velikonoční Nízké Taury, kde to byl právě on, kdo nejhlasitěji vykřikoval, že už sníh nechce ani vidět. Ó, ta krátká paměť! Takže vy s náma nejedete? Tak jedeme sami. Oba máme Alpenverein, tak už se těšíme, jak ho na chatě Prielshutzhaus použijeme. Ráďa měl trochu strach z mých artritických pacek, ale nechal se zlomit a pak už se těšil se mnou. Počasí hlásí parádní! V pátek kolem páté vyrážíme z Brna a na to, že právě začínají prázdniny, jsou silnice celkem fajn.
Na hranicích přibíráme dva mladé stopaře, kteří směřují do Benátek, a popovezeme je kus za Vídeň. Slunce zapadá a v záři rudého kotouče se blížíme k Linzi. Už za tmy dojíždíme do Hinterstoderu a hledáme nocleh. Zalíbilo se nám parkoviště asi dva kilometry před obcí, kde je i lavička a TOI TOI budka. Pod náma šumí řeka. Podle mapy usuzujeme, že je to Steyr, a to zrovna v nasedacím místě pro vodáky – přímo pod vodopádem Stromboding.
Ráno si ho prohlížíme, je sice celkem málo vody, ale vypadá monumentálně. Tak honem zpátky a co nejrychleji se přiblížit k horám. Za dědinou nacházíme parkoviště - Johannishof (591 mnm) a snídáme. Začíná pěkně pálit slunce. Výstup na chatu nám podle cedulí zabere dvě a půl hodiny, převýšení je něco přes 800 m. Zpočátku téměř po rovině asi půl hodinky kolem říčky, jejíž tok po chvíli mizí ve vyschlém řečišti (směrem proti proudu) – málo vody. Dál se cesta zvedá, ale celkově se jde pěkně, po cestičce, pak po kamenech jako po schodech. Potkáváme lidi, většinou Čechy. Kolem jsou slyšet a pak i vidět vodopády, na canyoning ale není dost vody.
K chatě Prielschutzhaus nastoupáváme celkem brzo kolem poledne, tak jedno pivo na zchlazení a co dál? Tenhle den byl vyhrazený výstupu, maximálně drobnému pochození kolem chaty. Ale času máme dostatek, takže proč tu lehčí ferátu nedat hned? Cíle se stáva feráta Stoderstaler Steig na vrchol Spitzmauer (2446 m). Nástup byl dlouhý asi 1,5 hodiny, moc jme si ho neužívali, výstupu už jsme měli pro ten den dost. Suťový svah před stěnu nás dostal úplně. A kolem dokola pořád nějací Češi. Feráta samotná nás taky nenadchla, pokud jsme se jistili, tak většinou pro to, aby si feráťáky taky užily cestu, ale chrakteristika byla jasně daná A-B, tak co bysme chtěli… Byli jsme tak unavení a demotivovaní, že jsme si odpustili odbočku k vrcholu a rovnou se vydali normálkou dolů. Teprv teď jsem si v mapě všimla, že cesta obchází celý masiv, a rázem jsem přestala nadávat na maníka, co slézal ferátou dolů chvíli před tím, než jsme nastupovali.
Když jsme pak přecházeli nejkrásnější úsek – náhorní plato se škrapama a dírama, už jsme únavou téměř nevnímali. I v rychlém tempu jsme šli asi dvě hodiny. Na chatě jsme si uvařili večeři a omrkli místa v matrzenlageru, které se nám podařilo před odchodem zamluvit. Večeře nás nakopla, tak ještě před spaním lezeme na cvičnou ferátku přímo nad chatou. V sandálech a bez jištění, ale zpátky do chaty se nám už nechce.
Spaní stálo za prd. Vedro, chrápání lidí a málo prostoru. Příště si těch pár euro za vlastní pokoj doplatíme. A taky nezapomeneme si to zamluvit telefonicky předem :-). Ráno jsme vstali brzo, ale to všichni okolo, co chtěli vyrazit do hor. Běhali kolem chaty, čučeli na oblohu nad Grooser Prielem a vyměňovali si dojmy a informace. Věděli jsme, že se odpoledne budou tvořit bouřky. „Bouřky dorazí dřív, než jsme čekali. Raději nikam nechoďte,“ radil majitel chaty. Ale to byla výzva, stihnout ferátu na místní nejvyšší vrchol Grosser Priel (2514m) předtím, než ta fronta přijde.
Po cestě se k nám přidali ještě tři Češi, kteří se nechali přemluvit kolemprobíhajícím starším rakušákem. Ten prý tvrdil, že to tam zná, a že to tak rychlé s tím deštěm nebude. Uvěřili mu. A my zase jim. Ach jo. Nástup byl kratší než ten včerejší, trval necelou hodinku. Samotná feráta má převýšení 650 m a obtížnost C/D. Nebyla by ani tak těžká, ale po prvním traverzu asi v třetině cesty přišla avízovaná fronta. Naštěstí bez hromů a blesků, ale déšť s každým vylezeným metrem sílil a všechno začalo pekelně klouzat. Před lijákem jsme se schovávali v různých puklinách, se spolulezcema jsme si střídali místo, aby se schovali průběžně všichni. Foukal ale tak ledový vítr, že jsme rádi zase vylezli, abysme se lezením trochu zahřáli. Na vrcholu déšť téměř ustal, ale vítr zase naopak zesílil. Viditelnost byla asi 3 metry, tak jsme v rychlosti u kříže zrobili pár fotek a klusem se vydali dolů.
Za chvíli jsme se dostali pod hradbu mraků a uviděli chatu zalitou odpoledním sluncem. Za dvě hodinky jsme už zase seděli u pivka (to jsme měli zadarmo, Bradek po cestě našel ztracené brýle jednoho borce), uvařili si brkašu a uzený a šli se na chvilku natáhnout. Chvíli nato přišla bouřka. Jakmile skončila, přebalili jsme batohy a shodli se, že vše, co jsme měli naplánované na čtyři dny, jsme zvládli za dva a je čas na přesun. Cestu dolů do Hinterstoderu jsme zase klusali, nad hlava se nám střídala jedna bouřka za druhou (za ty dvě hodiny asi osm bouřek – asi trest za to, že tak brzo prcháme). Vodopády kolem nás už nevypadaly jako malé stříbrné potůčky, byly to bílé zpěněné řeky valící se z každé stráně.
Dole se spojovaly a vtékaly do koryta, které už nebylo vyschlé, valila se tudy divoká řeka barvy bílé kávy. Jednu z bouřek jsme se rozhodli přečkat pod mostem, ale jen do té doby, než nastoupávající voda začala Bradkovi zalívat boty.Totálně zmoklí jsme dorazili na parkoviště a přeparkovali auto k vedlejšímu přístřešku. Tady dneska přespíme, i kdybysme za to měli zaplatit nocležné. V autě jsme naštěstí měli nějaké rezervní oblečení a tak jsme si zalezli do mokrých spacáků a sledovali další bouřky valící se horama. Ráno jsme se zašli znovu podívat na Stromboden, který ale vypadal úplě jinak, obrovská masa vody řítící se úzkým údolím.
Dál jsme chtěli prchnout víc na jih, ale cestou nás provázely další bouřky, tak jsme se otočili na východ k řece Salze. Chtěli jsme prozkoumat lezecké terény, které nám tam kdysi ve Wildalpenu Walter popisoval. Nenašli jsme je. Dojeli jsme až do Hinterwildalpenu a nic. Ale tak se nám to zalíbilo, že jsme se rozhodli něco si tam prochodit. Od kolmjdoucích Čechů (jak jinak) jsme si ofotili část mapy a vydali se na okružní trasu, která slibovala krásné výhledy. Obešli jsme půlkruhem celé slepé údolí ve výšce asi 1300 mnm. Nahoře nás čekala planina s krávama a salašema, jako kdyby rumunským z oka vypadla.
A pak samozřejmě přišla bouřka. Promokli jsme naskrz, šli jsme jako roboti, takže jsme si ani nevšimli, že jsme minuli sedlo, ze kterého měla vést sestupová cesta, a šlapali si to na západ místo na východ. Když to Bradek podle zmírající GPS odhalil, měli jsme už sklesáno asi 700 metrů, ale do jiného údolí. Tak zase zpátky… A teď už tou správnou odbočkou dolů. Aspoň to počasí se na chvilku umoudřilo a vysvitlo sluníčko. U auta padla zase ta samá otázka – co teď? A co zítra a kde spát v noci? Budou zas bouřky? Autem jsme se přesunuli blíž k Vídni, na krásném parkovišti v lese se rozložili s večeří a kávou a sledovali, jak se od západu zase cosi valí. No nic, jedeme domů, stejně máme všechno mokrý, a zbývající den budeme věnovat sušení a praní. Bradek po cestě domů vymyslel i výstižné motto k této akci: Instantntní víkend dva v jednom: stačí jen zalít vodou…:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat