Nízké Taury

1. - 4.4.2010

Zima sice končí, ale my jsme se namotivovali na nějakou „pořádnou zimní akci“. Pravda, je sice začátek dubna, ale na horách určitě bude ještě pořádně sněhu a náležitá kosa. Ale kam? Malá Fatra? To už bylo. Tak nějaké Alpy. Navrhli jsme Nízké Taury, tam jsme byli v létě a přechod byl, až na jeden výživný úsek, celkem v pohodě. Z kamarádů nakonec mohl jen Bukáš, Marťu si rozbil v Krkonoších, tak musel jet sám. Teda s náma dvěma.

Start byl ve čtvrtek ve dvě z Brna. Počasí bylo ukázkové. Čekal nás čtyřhodinový úsek po dálnicích téměř až na místo určení (kéž by se naši rozkývali dotáhnout tu dálnici i na naší straně). V šest jsme byli v Hohentauern u hotelu Moscher, v mracích nám mizely vrcholky obou Bösensteinů. Tudy někde budeme v neděli nebo v pondělí scházet dolů. Rychle jsme se převlékli a sbalili bágly. Tady necháme auto a dopravíme se do Rottenmannu. Začalo sněžit. Centimetrové kusy sněhu proudily vodorovně kolem autobusu do Triebenu a pokrývaly stráně bledulí, které jsem předtím tak obdivovala. Podle Radkových informací přestane sněžit v noci okolo druhé. Super.

Podle plánu jsme se z Rottenmannu jali nastoupat ještě pár set metrů, aby to následující den nebyl takový záhul. V mapě jsme prstem udělali bod, kam dojdeme. A jaká náhoda – zrovna v tom místě stála velká dřevěná stodola, přístupná otvorem pro shazování sena. Spali jsme na prknech, vařili v nerezovém žlabu a sníh tiše padal kolem…

Ráno bylo jako z pohádky. Všude nasněžilo nejmíň 15 cm, to to tam nahoře bude vypadat! Ale počasí se vylepšilo, tak jsme optimisticky vyrazili vzhůru k Rottenmanner Hütte. Postupně se otvíraly výhledy a kolem poledne jsme si už vařili čaj a jídlo na zápraží chaty. Zavrhli jsme cestu kolem jezera do sedla za Stein am Mandl, tam to v létě bylo celkem prudký, vezmeme to cestou, která by nás měla vést až do sedla před Hochhaide. Ale hledat ty jejich pitomý červenobílý fleky po kolena ve sněhu, ještěže s sebou máme ty sněžnice. Místy to bereme spíš pocitově a taky tam, kde nám to terén dovolí. A tak po nesmírném pachtění do svahů, kterým ke kolmosti chybí jen pár stupňů, nacházíme znovu značku a ta nás dovede sice na hřeben, ale téměř na začátek trasy. Zkratka se teda moc nekoná. Ale když jsem poté viděla sedlo u Hochhaide – stáli u nás všichni svatí – byl to lavinový svah jak vyšitý.

Ztratili jsme dost času pachtěním se na hřeben, musíme ale ještě dojít aspoň k Hochhaide. Čekají nás ještě dva vrcholy s výškou 2125 a 2230 m (Diewalgupfe a Moserspitze). Je to ale už dost nadoraz, zase sněží a nám už docházejí síly. Za 24 hodin jsme dosáhli převýšení 1550 metrů. V létě to tak cítit nebylo, ale teď v tom sněhu máme opravdu dost. Sníh trochu povolil a lepí se na sněžnice.

Bivakujeme před sedlem s výhledem na Hochhaide a všechny vrcholy směrem na jih. Nádhera v zapadajícím slunci. Začíná být pěkná zima, s vyjasněním to bude krušná noc. Radek vaří a my se snažíme zajistit spaní. Zhltneme brkašu s masem, naplníme termosky a zalézáme do spacáků. Ráno je krásné, ale všechny věci máme zmrzlé na kost. Máme stan pro dva a jsme v něm tři, takže bágly musí zůstat venku. I boty… Bojujeme, než se trochu rozehřejí a dají se nasadit. Po půlhodině se k nám dostává i sluníčko a už je líp. Musíme honem vyrazit, abychom nejobtížnější části přešli ještě za bezpečného stavu sněhu. Odpoledne bychom mohli strhnout nějakou lavinu. Brr.

Traverzujeme Hochhaide, na vrchu je moc sněhu a jižním svahem to jde celkem dobře. S nepřesnostmi v mapě jsme bojovali už v létě, takže nás nepřekvapuje, že tam, kde je v mapě značená feráta, se jde jedna báseň, ale za Dreistecken to graduje.

V sedle by měla být úniková cesta na sever, my ale vidíme jen obrovský převis sněhu a pod ním strmý bílý svah. Tak tudy se únik nekoná. Zatím nás to teda ani nenapadlo. Je teprve poledne, čas máme dobrý. Drápeme se na vrchol Sonntagskarspitze a vidíme před sebou špice hřebínku, které budeme muset překonat. Nejhorší je, že se víceméně pořád sestoupává, což je náročnější než výstup (navíc s těmi bágly ve sněhu a ledu),  a kvůli slunečnému počasí měkne sníh a lepí se na mačky.

V jednom místě sestupu mi zůstává v ruce kámen, kterého se držím a nezadržitelně se propadám dolů. Teda spíš zadržitělně, kus pode mnou stojí Radek a mě nepochopitelným způsobem mě chytá a stabilizuje. To bylo o fous! Všichni jsme ostražití jak rysi, je nám jasné, že jsme unavení a jeden krok vedle by mohl znamenat průšvih. Poté, co Bukášovi ujíždí nohy, mizí za hranou a zachraňuje se pomocí cepínu, si říkám, že jsem hloupá, když jsem si myslela, že sněžnice, mačky a cepín máme proto, abysme se cítili drsně. Teď už si vážně hlídáme každý krok a kluci zvažují ústup. Tímhle tempem Bösenstein nedáme. Ale kudy? Na sever jsou lavinové svahy a na jih se dostaneme někam úplně do pr… Takže na jih! Částečně po šutrech, dál místy po pás ve sněhu.

Do hodinky už si hledáme místečko na bivak a schovaní v dolíku za skalkou udupáváme místečko a rychle vaříme. Hlavně čaj – jsme dehydratovaní, že se ho nemůžeme nabažit. Z jihovýchodu se naráz začaly valit temně šedé mraky a hrozily slibovanou frontou a dalšíma srážkama. Zrychlili jsme tempo a co nejdřív zalezli do stanu, nic se však nekonalo a ráno nás opět vítalo jasným nebem. Noc ale byla celkově teplejší a my vstáváme vyspaní dorůžova.

Večer jsme si probrali taktiku na další den, výstup na horu, „jejíž jméno nesmí být vysloveno“, jsme zavrhli, a tak traverzujeme jhozápadní svah Kleine Bösensteinu. Brzo zjišťujeme, že takhle to nepůjde, samá strž a prudké svahy, tak trochu krkolomně klesáme ke kraji lesa a jím zvolna vystoupáváme k sedlu, které by nás mělo přiblížit k autu. V sedle je krásně, vychutnáváme si poslední pohledy na vrcholy za sebou a hledáme cestu dolů.

Nálada je úplně jiná, teď už asi přežijeme, tak je veselo. Jdeme do krátkých rukávů a teď už jenom zbývá jít ajít a jít. U silnice si kluci losnuli, kdo dojde zbývající 3 kilometry pro auto. Tak se teda Radek vydal zostra po silnici a než jsme stihli uvařit vodu na Dobrý hostinec, byl zpátky. Naše heroické výkony jsme završili dobrým jídlem u Brna, kde z nás teprve začaly proudit dojmy a zážitky. Příště prý už jenom se spaním na chatách – tak jsem zvědavá!

Účastníci: Radek Nejezchleb, Lukáš Smetana, Petra Tomanová