Velikonoce v Roháčích

22.-24.3.2009

Doopravdy chybělo jen velice málo a nebylo vlastně vůbec co psát. A přitom nabídka strávit prodloužený víkend Velikonoc v horách byla tak lákavá! Jenomže jak se říká, na po... i hajzl spadne. V pátek jsme museli do práce a do školy, tak ostatní odjeli bez nás, Franta s Káťou akci odřekli, takže jsme se museli rozhodnout, jestli vyjedeme s naší Karkulkou s letníma pneumatikama sami, když hlásí sněhové kalamity, nebo budeme sedět doma na zadku.

A tak jsme večer v sedm vyjeli směr Uherské Hradiště (abychom přes Makov nezapadli) a na Slovensku nás vítaly suché silnice a jaro v plném proudu. Když jsme o půlnoci dojížděli na místo, mysleli jsme si, že si z nás kamarádi s tím běžkováním vystřelili. Na kraji TANAPU bylo pole sněhem jen pocukrované.

Ráno jsme se pak rozkoukávali, s kým vlastně sdílíme ubytovnu. Kromě čtyřech, o kterých jsme věděli, jsme objevili ještě dalších pět kamarádů Slováků, takže bylo veselo. Akční plán se tvořil vždy ráno u snídaně, tak jsme se rozhodli zdolat Baranec (2185 m), když ho máme tak krásně nad chatou (chata Horec 1000 m).

Počasí nám to neusnadňovalo, až na Holý vrch (1715 m) nám sněžilo a o výhledech nemohla být řeč. Na vrcholu ale nakonec sluníčko ozářilo krajinu a mlhy z údolí začaly mizet, tak i nějakou fotku jsme blejskli.

Sestup byl krapet náročnější, přece jen nějaký ten metr sněhu tam ležel, takže kdo chvilku nedával pozor na nohy, válel se jak hroch.

Druhý akční den jsme pojali běžkově. Spolu s Mariánem jsme se autem přesunuli do za dědinu Jalovec pod kopec Lipovec a odtud (asi 750 m) jsme nastoupili s lyžemi na rameni na cestu k vrcholkům Babek. Téměř až k Mnichovi jsme museli šlapat po svých, pak už jsme neodolali a začali stoupání zdolávat na běžkách. Za chatou Pod Náružím jsme vyšlapané cesty opustili úplně a užívali si volné pláně a vrcholky. Na závěr, abychom se dostali k Sivému vrchu, jsme přetraverzovali úbočí Ostré (radši jsem se dolů ani nedívala) a v sedle jsme kvůli zhoršujícímu se počasí museli udělat čelem vzad a šmatlat zpátky.

Naštěstí postupující frontu brzdily Nízké Tatry, takže jsme si ještě v klidu užili krásné sjezdy a ještě hezčí pády do prašanu, na chatě si dali čaj a svištěli zpátky do údolí. Kluci si ještě u potoka nařezali proutí, aby nás mohli v pondělí beztrestně otlouct a na chatě už čekala sprcha a večeře.

V pondělí ráno nás vzbudily ječivé hlasy holek a hlubší výkřiky kluků, kteří je polévali vodou a šibali šibačkami. Největší šok byl ale pohled z okna.