Retrovandr

10.7.2009

Hm, jak tahle fantastická myšlenka vlastně vznikla? Myslím, že to vymyslely unavené mozky Radka a Franty, když někdy na začátku února sjeli na kajacích horní úsek řeky Svratky a okouzleni krajinou okolo dumali, při jaké příležitosti by to tu mohli poznat ještě blíž. Kraj tu je, jako kdyby se tady zastavil čas: meze, roubenky, stáda koní a ovcí, klid… To nás namotivovalo, aby vznikla akce v duchu 70. a 80. let, kdy naši rodičové a jejich vrstevníci čundrovali po našich krajích (protože do zahraničí se stejně pořádně nemohlo).

Jasně, pojedeme sem na vandr! A pěkně stylově, žádné moderní výdobytky. Ukaž mapu! Jet musíme samozřejmě vlakem. Tak se přece jezdilo. A první spaní by mohlo být někde tady, vypadá to tady pěkně členitě. A vesnice se jmenuje Telecí, takže máme název – Telecí vandr. Takže seženeme pár šílených kamarádů a máme asi pět měsíců na přípravu. Je pravda, že ještě nikdy jsem si přípravu akce takhle neužila. Dali jsme dohromady pravidla, co je přípustné a co ne a co se stane, když je někdo nedodrží (viz pravidla). Prohrabali jsme skříně, půdy, sklepy, obchůdky i bazary, poprosili příbuzné a kamarády a pak přemýšleli, čím se kamarádům pochlubit a co si nechat jako překvapení.

Konečně! Sraz v pátek na vlakáči. Po Ráďově promoci se rychle převlékáme do dobových dresů (maskáče, fáračky, svetry a košile, něco na hlavu a kletry), zapřaháme psy do prastarých obojků, vodítek a košíků a už zbývá jen pár minut do odjezdu vlaku. Naštěstí nám pomohl taťka, který nás tam dopravil autíčkem. V Brně na hlaváku čekají už někteří stejně odění kamarádi – Lukáš a Martina. Celkem nás pojede osm a dva psi. Dobíhá Franta s Káťou. Zatím je problém jen v tom, že malý pes Denny se rozhodl, že se mu nádraží nelíbí a na styl mezka se zapřel do podlahy a nožičkama prostě hýbat nebude. Domluvy, sliby, výhrůžky – ruce mám plné – nakonec ho za sebou táhnu přes celou halu, podchod i perón jako kačera bez koleček. Já rudá vzteky, pes horký třením a všichni cestující kolem mrtví smíchem. Chybí už jen Verča a Petr, ti mají za úkol koupit lístky, takže asi stojí ve frontě. Doběhli se zapískáním výpravčí, lístky nemaje. Kupujeme je ve vlaku s přirážkou a netušíme (a zřejmě ani pan průvodčí), že zpáteční už neplatí na víkend, ale jen na dva dny…

A už to začíná! Ty nemáš stylový ponožky – panáka! A ty boty – panáka! A my ostatní, jen tak ze solidarity taky. Máme i nástroje – gibsonu a bendžo, tak začíná pravá vlaková čundrpohoda. V cílové zastávce se mi podařilo rozbít půllitr rumu. Ó, jaká škoda! On se totiž strojvedoucí chtěl napít s náma a při dolování čutory z batohu došlo k neštěstí. Strojvedoucí ohodnotil naši slivovici na výbornou a jel s mašinou dál… Další vlak vyplivnul podobnou skupinu lidí, jen jeli odněkud od Plzně, tak toho stihli vypít víc, než my. Podrobně si nás měřili a najednou jeden vykřikne: To je Zouhar, né? Zdár, Zouharé! Franta s nima byl jako průvodce loni někde v Rumunsku. Pár kilometrů si to šněrujeme stejnou cestou, my ale radši zrychlujeme a nenápadně házíme roha. Už takhle budeme na noc celkem nápadní.

Stany nemáme, jen celty, tak nacházíme závětří a hlad nás nutí co nejrychleji se utábořit. Vaříme konzervy na ohni nebo na lihových vařičích. Začíná se dělat pěkná zima, tohleto je červenec? Máme jen staré dekáče a já zjišťuju, že mám nefunkční zip. Ráďa se obětuje a vezme si ho a já fasuju jeho sice těžší, ale mnohem teplejší spacáček… Denny byl nervózní z cizího prostředí a pořád po něčem poštěkával. Záhy byl uzemněn obojkem k batohu. Nikdo se tu noc pořádně nevyspal. Teplotu k ránu jsme odhadli tak na 6-7°C. Brrrr.

Ráno po snídani jsme zjistili, že asi 200 metrů od nás je chata Lucký vrch s hospůdkou, tak dáváme ještě jednu snídani – místní pivo a pak už opravdu šlapeme dál. Čeká nás opravdu krásná dědina Krásné a tady si na stole a lavičkách rozkládáme jídlo a relaxujeme na slunci. Odtud podle staré dědovy mapy trochu tápeme, ale procházíme krásná místa a samozřejmě hospůdky, až večer se západem slunce končíme na Čtyřech palicích – skalnatém útvaru u Milov. Vychutnáváme si romantiku na vrcholku a všichni se nadšeně fotíme s rudou oblohou v pozadí. Nějak nám nedochází, že naše Praktika s černobílým filmem to nezachytí…

Táboříme pod skalami a doufáme, že druhá noc bude trochu teplejší. U malého ohně se krčíme a diskutujeme (samozřejmě jen na povolená témata související s dobou). Ale zima nepřichází, dokonce ani vítr nefouká. Skály jsou asi nahřáté od sluníčka a v noci nám teplo vrací. Jsem příjemně utahaná a usínám za rušného hovoru ostatních.

Probouzíme se do posledního dne vandru. Musíme se nějak dostat k vlaku, na který máme už dopředu koupený lístek. Takže zase na sever. Po cestě se zastavujeme na Perničkách – skalách s vymletými mísami (od vody nebo rituálně, kdo ví?). Taky moc pěkné místo, i psi se tam vyškrábali a vyrábíme společné foto.

Vodu dobíráme ve studánkách po cestě a podle roztrhané mapy směřujeme cestou necestou do Ořešína. Je to krásná krajina plná zajímavých míst, někdy i zcela bez turistů. Například občerstvení, které jsme stihli navštívit dřív, než majitelka stihla na kole rozvozit poutací cedule. Byla to jen oplocená část zahrady s dřevěným pultem a zvonkem na majitelku. Ale měli tam pivo a ledňáky a co chtít víc?

Mezi loukami se odtud vinula cestička, která nás dovedla přímo k vlakové zastávce. Zbývala půlhodinka, tak jsme se rozplácli na dekáče a jen tak dřímali. Ve vlaku se nikomu nechtělo myslet na to, jak bude probíhat aklimatizace do normálního života. S nohama otlačenýma od starých bot a zádama bolavýma od řemínků našich kletrů jsme radši plánovali, jak to bude vypadat příští rok. Kam asi pojedeme…