No kdo by čekal, že to zrovna takhle dopadne. Iniciátor akce Víťa nakonec místo Sněžníku ležel v nemocnici s křečovými žílami a my, co jsme k tomu přišli jako slepí k houslím si užíváme na horách. Proto na něj často myslíme a říkáme: "tohle by se mu líbilo...".
Vyjeli jsme v pátek celkem bez zbytečného zdržování kolem půl deváté z Podomí. Ještě malá zastávka Katce pro flísku v kanceláři Barvínku a jazda směr Svitavy-Lanškroun-Králíky-Dolní Morava.
Na místo jsme přijeli po jedenácté. Na první noc jsme zvolili spaní v nedalékém mramorovém lomu. Vesele, přesto trochu napjatě jsme minuli cedule "zákaz vstupu, v lomu se střílí" po vyšlapané pěšině, když tu se v z lomu ozvalo prásknutí plechových dveří. Trochu jsme se zarazili, ale kráčeli jsme dál vstříc tajemnému duchu z nočního lomu. Byl to opravdu tak trochu lom duchů, protože se zdálo, že tak jak jednoho dne odešli chlapi z šichty, je zde všechno dodnes. Včetně otevřených plechových dveří od bagru. Nakonec jsme ale našli útulné místo na bivak v závětří, a tak jsme postavili stany a stojíc před nimi si ještě dlouho povídali, popíjeli a užívali si horského vzduchu.
Je sobota asi 6 hodin ráno a budí mě déšť bušící do potemnělé celty stanu. Mám trochu strach z toho, že dolezeme do 1400 m.n.m večer promočení, a asi ještě víc z toho, že vyměkneme a nikam nepůjdeme. Déšť chvíli slábne, chvíli sílí, ale rozhodně zatím nekončí. Nakonec se donucuji ještě na chvilku usnout...
Je sobota asi 8 hodin. Otvírám oči a vytahuju hlavu ze spacáku. Nic. Žádný déšť! Toho se musí využít alespoň na zbalení stanů říkám si a vybíhám ven. Je zataženo šedou dekou, ale vzhledem k situaci před dvěma hodinama to hodnotím velice pozitivně, neboť se zdá, že velký déšť už nebude. Jdeme tedy vařit, balit se a upřesňovat, co bude dál. Dynamika, s jakou se v následující hodině vyvíjelo počasí, byla vskutku pozoruhodná, a tak jsme mohli po deváté udělat skupinovou fotku se Sněžníkem a modrým nebem a vyrazit na cestu. To byla euforie!
Dále jsme již k vrcholu nespěchali, protože to byl už jen kousek a času do večera bylo ještě relativně dost. Cestou jsme potkali běžkaře, kteří již po několikáté šli přes Sněžník do Polska a popovídali jsme s nimi o možnostech noclehu, chatách, bivacích a vůbec o všem možném. Na vrchol jsme dospěli zrovna se západem slunce, který byl opravdu překrásný. I místní nechápavě kroutili hlavami, protože prý je tady nahoře pořád hrozně škaredě. S posledním slunečním paprskem odešel i poslední turista, a my jsme si užívali pusté horské krajiny, kde jediné, co rušilo absolutní klid, bylo fičení větru, který měl teď už teplotu hluboko pod nulou. Nás čekal ještě poslední úkol - najít místo na stan. Po chvíli chození po svahu nakonec nacházíme to pravé. Chvilka dupání a už smažíme steaky, vaříme čaj a rychle do spacáku.
Ráno bylo opět idylické. Obloha bez mráčků a slunce se dralo spoza kopce, aby trochu oteplilo krajinu. Pomalu beze spěchu jsme se nasnídali a sbalili a vyrazili po hřebeni po modré značce směrem ke sjezdovkám nad Velkou Moravou. Cestou nám slunce ukázalo, že už umí pořádně zasvítit, a tak jsme si sjezdovku seběhli v krátkých tričkách a spoďárech.
Pak už nezbývalo, než se zase nabalit do auta a celou akci zakončit v místní pizzerii. Tam akci hodnotíme, radujeme se nad tím, jak vyšla a - jak jinak - plánujeme další.
Účastníci akce: Káťa Kulhavá, Bradek Nejezchleb, Petra Tomanová, Frantysek Zouhar
Žádné komentáře:
Okomentovat